Drogová Hedvábná stezka

(Mezinárodní politika, ročník 34, č. 1 (leden 2010), s. 10-13. ISSN 0543-7962.

Poprvé ve druhé polovině 20. století přitáhl pozornost ke drogové problematice ve Střední Asii nedávno zemřelý kyrgyzský spisovatel Čingiz Ajtmatov, který v jednom ze svých vrcholných románů Placha (česky Popraviště) vykreslil obrázek lidí, kteří se sjíždějí do Střední Asie na sběr „anaši“. Anaša (jinak řečeno konopí) bylo tradiční rostlinou sbíranou či pěstovanou pro domácí použití v regionu, zejména u starší generace.

Domácí kouření opia, domácí i afghánské produkce bylo ve Střední Asii poměrně tradičním prvkem, zejména u starších lidí. Obraz kuřáků opia se vyskytuje u ruských výzkumníků i západních cestovatelů ve Střední Asii 19. století. Válka v Afghánistánu v 80. letech 20. století přinesla do Sovětského svazu novou importní položku – se sovětskými vojáky putovalo přes řeku Amudarju i „zeljo“ (zelené drogy) z Afghánistánu.

S rozpadem Sovětského svazu a růstem významu pěstování opia ve válkou zmítaném Afghánistánu se pro nové nezávislé státy Střední Asie stal tranzit drog jednou z největších hrozeb. Pro nové elitní vrstvy i pro některé radikální opoziční strany se narkotika naopak stala výnosným obchodem pro vlastní obohacení, případně pro boj proti stávajícím režimům v regionu. Vojenský velitel radikálního Islámského hnutí Uzbekistánu Džuma Namangání patřil do své smrti na podzim 2001 k nejvýznamnějším drogovým narkobaronům na cestě mezi Afghánistánem, Tádžikistánem a jižním Kyrgyzstánem. Tzv. batkenské války v letech 1999-2000, kdy útočníci Islámského hnutí Uzbekistánu vyvolali ozbrojené střety v jižním Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, se vedly mj. i pro zajištění drogových cest a byly financovány z drogových příjmů. Z podobných zdrojů pravděpodobně získává prostředky i současné radikální křídlo tohoto hnutí, jež působí na pákistánsko-afghánském pomezí.

Není pochyb, že drogová „Hedvábná stezka“ se stává jedním z klíčových směrů afghánského opiového exportu. Odhaduje se, že z Afghánistánu k severním sousedům putuje od 25-60% celkové produkce Afghánistánu. Značný rozptyl je přitom dán velmi různorodými daty. Ty serióznější se přitom kloní prozatím k nižšímu podílu Střední Asie a zdůrazňují „dominanci“ íránského a pákistánského směru.

Jaká je ovšem situace s narkotiky v roce 2009? Do jaké míry je Afghánistán spojen se Střední Asií drogovými nitkami či přímo řekami? Kdo je do celého tranzitu zapojen a kudy vedou hlavní trasy narkotik z Afghánistánu do Střední Asie? A také jaké má „opiové pouto“ mezi Afghánistánem a Střední Asií důsledky na místní populace?

 

Afghánistán

Na úvod několik čísel. V roce 2009 stál kilogram surového opia v době sklizně v afghánském Badachšánu okolo 75 USD. Z 10 kg opia lze vyrobit přibližně 1 kg heroinu, který v Dušanbe již koupíte za 4500-5000 USD/kg, v Kazachstánu za podobnou dávku zaplatíte již 10-15000 USD, v Rusku průměrně 25-40 000 USD a v České republice potom asi 42000 USD za nižší jakost. Tato čísla ukazují na dynamiku šíření narkotik na tzv. Hedvábné stezce z Afghánistánu přes Střední Asii do Ruska a do Evropy.

Hlavním zdrojem problémů je však především Afghánistán, kde se pěstuje okolo 90% světové produkce opia. Čísla ze zpráv OSN hovoří přece jenom poněkud méně chmurně než v minulých letech. V letech 2008-2009 se podařilo snížit produkci surového opia (z 8200 t v roce 2007 na cca 6900 t v roce 2009 při celkové světové spotřebě okolo 5000 t) a osevních ploch (193 000 ha, resp. 123000 ha). Zároveň se zvýšil počet provincií bez pěstování máku. Tato optimistická čísla však nesvědčí o výraznějším snížení produkce v zemi, či dokonce o efektivitě afghánské protidrogové politiky. Problém se pouze mírně zmenšil, nepřešel však z kategorie „hrozivý“. Jenom pro srovnání - v 90. letech 20. století se v Afghánistánu vypěstovalo pouze asi 2-3000 t surového opia ročně, přičemž produkce začala prudce stoupat až na konci 80. let. Přestože se například snižují osevní plochy v zemi, výnos z hektaru v roce 2009 naopak rostl (56 kg/ha), což svědčí o zkvalitnění metod pěstování. Jakkoliv se zdá, že zejména v severních provinciích je patrný výrazný úbytek pěstování opia, místní vojenští velitelé přesunuli svůj zájem od pěstování drog k jejich tranzitu přes „své“ území. S ohledem na snížení výkupních cen v důsledku produktivních let 2006-2007 přestal obchod s opiem přinášet takové zisky jako v nejtučnějších letech a vzhledem ke zvýšení výkupních cen pšenice se některým farmářům dokonce přestalo pěstování máku vyplácet. Odhaduje se, že sklady s opiem či heroinem v Afghánistánu jsou ještě plné zboží nerealizovaného kvůli nízkým cenám a obchodníci čekají na příznivější období. To však neznamená, že tato „opiová krize“ nemůže během několika let skončit a produkce i obchod se opět nemohou vrátit na růstovou křivku. Kromě toho je Afghánistán, bez ohledu na pokles v minulých dvou letech, jednoznačně nejvýznamnějším producentem opia s podílem okolo 90% světové produkce. Zdá se tak, že přes dílčí úspěchy se v Afghánistánu spíše dorovnává nabídka na světových trzích s poptávkou. Z tohoto důvodu lze očekávat, že řada farmářů se vzdá pěstování opia, nicméně produkce se ustálí v souladu s poptávkou. Pozice Afghánistánu jako hlavního dodavatele opia se však jen těžko změní, a proto středoasijské státy budou muset tomuto nebezpečí čelit v dlouhodobé perspektivě.

 

Středoasijské propustné hranice

Problémem středoasijských států jsou především propustné hranice. Cesta afghánských narkotik v severním směru míří především na turkmenské a tádžické území. Na afghánsko-turkmenské hranici také chybí výraznější reliéfní překážky a špatně střežená hranice vede pouštním a stepním prostorem. Tádžická hranice vede vesměs podél řeky Pjandž/Amudarja a zvláště po odchodu ruských pohraničních vojsk v roce 2006 se zvýšil počet pokusů o ilegální přechod hranic. Narkokurýři využívají tuto trasu celkem bez problémů s ohledem na dále uvedené korupční praktiky

Uzbekistán rovněž disponuje hranicí s Afghánistánem, jedná se o relativně menší a mnohem lépe kontrolovatelný úsek. Obě hranice zde odděluje tok Amudarji, která protéká snadno kontrolovatelnou polopouštní oblastí s relativně dobrou organizací ostrahy hranice ještě ze sovětských dob.

Americká vláda se snaží vybavit a zajistit turkmenskou, tádžickou i uzbeckou pohraniční a celní stráž novým materiálně-technickým vybavením. Přesto však dosud přetrvává značná průchodnost hranic těchto zemí s Afghánistánem a v turkmenském případu i s Íránem, přičemž problém je hlavně v lidském faktoru.

 

Heroinová Hedvábná stezka

Z výše uvedených důvodů prochází trasa narkotik zejména ve dvou směrech. Do Turkmenistánu se drogy dostávají z Afghánistánu, ale také přes Írán. To vede poněkud k podcenění významu Turkmenistánu pro tranzit narkotik, neboť se tento započítává do statistik pro Írán. Z výše uvedených důvodů potom podíl Turkmenistánu na přepravě drog po Hedvábné stezce činí podle různých údajů 60-80%. Surové opium a častěji heroin odtud pokračuje dále přes Kaspické moře do Baku a dále do Ruska (menší část) či do Turecka a Evropy. Export z Turkmenistánu jde rovněž přímo do Ruska přes přístav v Astrachani nebo do Spojených arabských emirátů

Přes Tádžikistán putuje přibližně 15-30% afghánských narkotik, které se provážejí po Hedvábné stezce. Narkokurýři se snaží dostat z Tádžikistánu drogu především na klíčový ruský trh. Afghánsko-tádžická hranice měří více jak 1300 km a je propustná na několika hlavních místech. Značné „ulehčení“ pro kamióny s drogami představuje nově postavený most přes řeku Pjandž v jižním Tádžikistánu u městečka Nižnij Pjandž. Z jižního Tádžikistánu cestuje heroin obvykle na sever Tádžikistánu a dále do Kyrgyzstánu či Uzbekistánu, či letecky nebo vlaky do Ruska. Nikoliv náhodou se vlakům Dušanbe-Moskva a Kuljób-Moskva přezdívá „narkoexpresy“.

Jinou cestou je Pamírský trakt, který se v oboru přepravy narkotik proslavil v době občanské války v Tádžikistánu, kdy byla východní část země, tzv. Autonomní oblast Horský Badachšán prakticky izolována frontou a zásobování se vedlo pouze po silnice z badachšánského Chorogu do kyrgyzského Oše. V době všeobecného úpadku představovala pro mnohé místní obyvatele doprava několika balíčků s drogou často jedinou záchranu od smrti hladem.

Hornatý reliéf jižního Kyrgyzstánu, špatně hlídaná hranice mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a korupce na hranicích vedly v letech 2008-2009 k opětovnému zvýšení atraktivity přechodů mezi oblastí Garmu v centrálním-východním Tádžikistánu a Batkenskou a Ošskou oblastí na jihu a jihozápadě Kyrgyzstánu. Bazar v Oši, centru jižního Kyrgyzstánu, zůstává nadále významným středoasijským překladištěm narkotik, které odtud směřují do Uzbekistánu, do Ruska a do severního Kyrgyzstánu a dále do Kazachstánu. Kazachstán je potom tranzitní zemí, kam se stékají všechny kanály přepravy z Tádžikistánu přes Uzbekistán nebo Kyrgyzstán. Odhaduje se, že přibližně 80% heroinu z Ruska je převáženo přes rusko-kazachstánskou hranici.

 

Korupce, středoasijské elity a narkotika

Středoasijské země zaujímají na celosvětovém žebříčku vnímání korupce Transparency International jedny z posledních míst. Narkokurýři proto využívají nízkých platů státních zaměstnanců (celníků, pohraniční stráže, řadových policistů i úředníků) pro zjednodušení převozu svého zboží. Relativního úspěchu se dočkal americký projekt podpory národních protidrogových centrál, jejichž zaměstnanci v Kyrgyzstánu i Tádžikistánu jsou placeni přímo z amerických fondů, čímž se tyto instituce stávají poměrně výkonnými a méně zkorumpovanými.

Klíčovou roli při krytí obchodu s drogami však ve všech zemích hrají nejvyšší politické a ekonomické elity místních režimů, často (zejména v případě Tádžikistánu a Turkmenistánu) z nejbližšího okruhu okolo prezidentů.

Podle neoficiálních zpráv byl do tohoto procesu zapojen i bývalý prezident Türkmenbašy a zisky z narkotik jsou v rámci turkmenské politické elity tradičně jedním z významných nezákonných příjmů. V Tádžikistánu se obchod s narkotiky etabloval zejména za občanské války v letech 1992-1997. Přestože od konce bojů uplynulo již více jak deset let, kontakty navázané vojenskými veliteli na obou stranách konfliktu zůstávají. Podle neoficiálního zdroje mají lidé z nejbližšího okolí prezidenta Rahmóna podělené části hranice, které jsou pod „jejich“ kontrolou. Na území zejména jižního Tádžikistánu také dnes působí řada laboratoří na zpracování surového opia, které sem byly v posledních letech přemístěné ze severovýchodního Afghánistánu. Podle některých informací několik z nich pracuje v Dangaře, rodišti tádžického prezidenta Emómali Rahmóna, odkud se etabluje větší část současné vládnoucí elity v zemi. Mezi poslední příklady vyřizování účtů mezi prezidentem a jeho bývalými spojenci, mj. i o výnosné drogové cesty, lze zařadit boj v jihotádžickém Kuljóbu v květnu 2008, při které byl po několikahodinovém obléhání dobyt dům rodiny bývalého polního velitele Langari Langargijeva.

Podobně v Uzbekistánu bylo nepřímo prokázáno propojení některých příslušníků uzbecké elity (zejména samarkandské) s afghánskými Uzbeky. V 90. letech fungoval vzájemný obchod mezi samarkandskými Uzbeky (pod vedením bývalého vůdce klanu Ismoila Džurabekova) a generálem Dostúmem. Uzbecké mafie přepravovaly pro Dostúma drogy do Kazachstánu a do Ruska a zároveň mu platily dolary a zbraněmi „privatizovanými“ ze skladů bývalé sovětské armády.

Systém vzájemně propletené korupce a klientelismu a také omezený počet lidí z politické elity zabývající se obchodem s narkotiky vede ke vzájemné znalosti o těchto skutečnostech, což se stává předmětem vnitroelitních bojů. Navíc jsou všechny kroky politické a ekonomické elity sledovány bezpečnostním aparátem příslušných zemí, které se ve svodkách dostávají na stůl vůdcům jednotlivých režimů ve Střední Asii. Ti mohou tyto kompromitující materiály kdykoliv použít proti té skupině elit, kterou je potřeba odstranit. Tento systém dobře funguje v Turkmenistánu a Tádžikistánu, slábnoucí kontrola uzbeckého prezidenta nad klany v posledním roce již však nedovoluje radikální změny v uzbeckých kádrech, což ve svém důsledku vede k zesílení klanového boje v zemi, mj. i o příjmy z narkotik.

 

Důsledky změn

Ve středoasijských společnostech se začínají projevovat důsledky tranzitu narkotik z Afghánistánu a jeho radikální zvýšení po konfliktu v Afghánistánu v roce 2001. Vzhledem ke snížení cen heroinu v posledních letech a také zvýšení kupní síly u určité části středoasijské populace (zejména v Kazachstánu) se zvýšil podíl narkotik, které ve Střední Asii již zůstávají. Alarmující je v tomto směru situace v Turkmenistánu, v němž u značného procenta rodin je někdo z nejbližších drogově závislý. Možnosti léčby jsou prakticky nulové, neboť několik léčebných zařízení zdaleka nestačí pokrýt kapacitu, jejich léčebné metody jsou více než sporné a navíc někdy tyto léčebny slouží pro potrestání politických odpůrců režimu. To ovšem není zdaleka pouze vynález pouze turkmenského režimu. Při námluvách a spojení rodin se velmi pečlivě začíná zkoumat, zda někdo z rodiny je drogově závislý a zejména počet ženichů se takto výrazně snižuje. Značná nezaměstnanost (neoficiálně okolo 50%) také stojí za zapojením řady lidí do převozu narkotik. Zároveň opiáty z Afghánistánu slouží někdy k (pouze však dočasnému) zvýšení pracovní schopnosti u té části obyvatelstva, která má nějakou práci. V ostatních středoasijských zemích nejsou důsledky tranzitu tak masové, nicméně problémy vyplývající z konzumace drog jsou podobného charakteru.

 

Závěr

Pokud máme hovořit o tématu drogy a středoasijské režimy, ocitáme se ve značně schizofrenní situaci. Na jedné straně stojí mezinárodní struktury podporované Moskvou (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti), Pekingem (Šanghajská organizace spolupráce) či USA (dvoustranné dohody o podpoře národních protidrogových centrál), které se snaží potírat obchod s narkotiky, což veřejně deklarují prezidenti jednotlivých států v regionu. Na straně druhé stojí všeobecně rozšířená korupce a klientelismus, které rozšířily narkoobchod do politických elit, ba dokonce do struktur, které mají tento obchod potírat. Nedůslednost nejrůznějších složek bezpečnostních orgánů, jejich častá rivalita, klanové rozepře či antagonismus mezi jednotlivými zeměmi a jejich nejvyššími představiteli potom neumožňují vytvoření jednotné fronty jak na vnitropolitické, tak i na vnitroregionální úrovni. Na pozadí stále tvrdšího přístupu Íránu vůči drogám se nesourodá Střední Asie zdá být patrně nejperspektivnější tranzitní destinací afghánských narkotik, přičemž místní režimy si s rostoucím přílivem narkotik nedovedou poradit samy.

 

Slavomír Horák, Ph.D. (slavomir.horak [at] post.cz) je vědeckým pracovníkem FSV UK.

 

Zpět na stránku publikace

 

Zpět na hlavní stránku