SLAVOMÍR HORÁK

ALAMUT – TAJEMNÉ SÍDLO ASASINŮ

(Lidé a Země, 3/2001, s. 164-167)

Z ospalého odpoledního horka v autobusu nás vzbudí těsně před vjezdem do Qazvínu perská a anglická cedule Alamut. U této odbočky stojí minibus, který směřuje do hor, k našemu cíli. Po několika minutách a občerstvení u místního Zam-Zamu už sledujeme, jak se dovnitř stěhují pytle našich spolucestujících.

"V tom senu budou určitě zbraně místních teroristů," smějeme se, protože nejen u nás, ale i v Teheránu nemají některé končiny Íránu dobrou pověst. Po krátké jízdě rovinami okolo Qazvínu začíná řidič zařazovat stále nižší rychlost a šplhat po mohutných stráních Alborzu. Před námi defilují údolí, kudy od konce 11. století proudily potajmu zástupy Asasínů, jedné z nejzajímavějších sekt islámského středověku.

Tato sekta vznikla jako odnož ší'itského hnutí isma'ílíja na konci 11. století, tedy v době, kdy ší'ité v Íránu zažívali díky příchodu sunnitských Seldžuků opět těžké časy spojené s pronásledováním. A právě vztek a zloba nad ztracenými pozicemi dal vzklíčit tomuto "opozičnímu" hnutí. Jeho ústřední postavou se stal Hasan as-Sabbáh, původně hodnostář na dvoře seldžuckého sultána Malikšáha (1072-1092). Podle pověsti, která jej předcházela, byl tento muž spolužákem významného vezíra na sultánově dvoře Nizámulmulka a významného perského učence a básníka Omara Chajjáma. Již v mládí si všichni tři smluvili, že pokud se jeden z nich dostane do významné funkce, pomůže "nahoru" i ostatním. Podařilo se to Nizámulmulkovi a ten nabídl oběma přátelům výhodné úřady : Omar Chajjám dostal bohaté výnosy z daní v Chorásánu, které mohly pokrýt výlohy na jeho vědecké bádání, a Hasan as-Sabáh měl dostat významné místo u dvora. Tu se v něm ale projevila lakota a začal požadovat místo vezíra, které mu samozřejmě Nizámulmulk nemohl slíbit. A tak se Hasan prohlásil za nepřítele Seldžuků obecně a Nizámulmulka zvlášť. Vezír doopravdy zemřel rukou jednoho z jeho fanatických stoupenců v roce 1092, stejně jako o měsíc později sám sultán Malikšáh.

Ve skutečnosti je doloženo, že za dvorské intriky proti vezírovi byl Hasan vyhnán do Egypta, kde se spojil s některými vůdci tehdejší isma'ílitské sekty. Později se však do Íránu vrátil a svůj hlavní stan rozložil na dobyté pevnosti Alamut, v srdci Álborzských hor. Pro své sídlo hluboko v horách se Hasanu as-Sabáhovi dostalo přezdívky šajch al-džabal, tedy Šejch nebo také Stařec z hor. Na svém panství vytvořil dokonalou iluzi ráje, jak jej slibuje Korán. Na nádvoří Alamutu údajně zurčela rajská fontána, ze které tekla chladná voda, víno, med a mléko, v zahradách se procházely krásné dívky, hurisky, oblékané do nejlepších látek, které uměly nádherně tančit, zpívat a obveselovat. Do této rajské iluze nechal Hasan as-Sabbáh občas přenést některého ze svých přívrženců, který se potom doslova těšil na smrt, protože již spatřil ráj. Proto mu bylo zcela jedno, zda při vraždě zemře nebo ne. Pro utajení "cesty do ráje" byl obvykle používán hašiš, a tak se příslušníkům sekty začalo říkat háššášíjún, tedy požívači hašiše.

Jeho činnost nebyla nepodobná dnešním radikálním teroristickým organizacím. Příslušníci sekty (fedá'íjové, doslova obětující se), většinou lidé tvrdým výcvikem a představou ráje fanaticky oddaní svému vůdci, se zaměřovali na vraždy významných lidí sultánova dvora. Vliv sekty sahal až do Egypta a Sýrie. Díky vraždám několika křižáckých vůdců se haššášínové dostali i do evropských jazyků. Slovo haššášíjún se stalo pro evropské křížáky synonymem pro úkladnou vraždu. Proto dnes máme v západoevropských jazycích slovo assassin v různých modifikacích, které však mají svůj původ právě ve 12.-13. století a jsou spojeny právě s tímto hnutím.

Po smrti Hasana as-Sabáha ještě dalších 150 jeho následovníci rozsévali smrt a hrůzu v kvetoucích kulturních a obchodních centrech Blízkého východu. Definitivně tuto sektu zlikvidoval až mamlúcký sultán Bajbars, kterému padl roku 1273 do rukou Alamut i s posledním panovníkem asasinů Kuršáhem, ale již předtím jej krátce obsadili Mongolové na svém tažení.

Tyto historie a legendy nám běží hlavou, když pomalu vyjíždíme jednu serpentinu za druhou. Dnes se ve vyprahlých horách jen občas mihne svěží zeleň v údolích. Kde je voda, tam je život. Tady je, na rozdíl od velké části Íránu, vody ještě poměrně dost a tento dostatek umožňuje v údolích pěstování rýže a dalších náročných plodin. Po všech pouštích na jih od Álborzu je svěží zeleň rýžových políček pastvou pro oko. V dobách Hasana as-Sabbáha zde bylo vody ještě více a hory se zelenaly nejen na jaře, ale po celý rok. Tato skutečnost byla zřejmě jedním z důvodů, proč stoupenci této sekty považovali toto místo za rajský kout. Vůdci hnutí naopak mohli být v těchto nepřístupných údolíčkách klidní před napadením. Jakákoliv armáda musela překonat několik sedel a údolí, než se přiblížila k nejskrytějším sídlům sekty. Na obranu zde stačila pouze nevelká posádka.

Mnoho času na rozjímání však nezbývá, protože dva cizinci, navíc hovořící persky se stávají středem pozornosti spolucestujících. Problém je sice v tom, že my sice umíme persky, ale naši spolubesedovníci mluví místním dialektem perštiny s výraznou příměsí ázerbajdžánštiny, což dohromady dává směs, na kterou rychle rezignuji. Naštěstí jeden učitel se nás ujímá v poněkud srozumitelnější řečí.

Konečná minibusu je ve vesnici Mo'allem-e Kaláje, v údolí obklopeném nekonečnými travnatými pláněmi, nyní však okrově žlutými. Podvečerní vzduch je příjemně chladný a slunce začíná vytvářet fantastické barvy na okolních skalách. Marně však hledáme něco, co by se podobalo hradu. Na ten "opravdový" Alamut musíme ještě o 20 km dále. Ve velice krátké době, asi během hodiny, se nám podařilo sehnat řidiče i s terénním autem, který nás zhruba za 6 dolarů vezme na místo "ráje Starce z Hor".

Nedávno vybudovaná silnice, která sem vede, je jakýmsi úplatkem současné vlády místnímu zapadlému kraji, který je navíc tradičně nábožensky velmi konzervativní. Důkazem je i náš řidič, místní rodák, který nám vychvaluje islámskou vládu a Chomejního až do nebes.

V nádherné hře barev, kterou připravuje zapadající slunce, se náhle vynořuje vesnička Gázor chán a nad ní monumentální skalní blok, na jehož vrcholu se tyčí zbytky Qalá-je Gázor chán, bývalého Alamutu, sídla Hasana as-Sabbáha. I ten, kdo se dostal až do lůna těchto hor, musel překonat další útrapy výstupu do údolí a oblehnout dobře opevněný hrad a jeho okolí. Sotva někdo spočítá, kolik mrtvých za sebou v těchto končinách zanechali Mongolové nebo sultán Bajbars.

Stejně jako před 900 lety i dnes vede na vrchol jenom úzká pěšinka. Když jsem o Starci z Hory čítával, tak jsem si představoval skálu i její okolí obklopené řetězem mohutných hor nějak podobně - vysoké, nedostupné stěny ze všech stran.

Ještě pár kroků a je tu vrcholová plošina. Slunce zapadlo a jen za horami ještě vystřelují paprsky slunce. Je zde ticho a nikdo již neruší základy starých zdí dávno zbořených a vypálených stěn. Dnes si lze těžko představit hurisky, které tančily v nádherném paláci, ani studnu, ze které tryskaly čtyři vzácné tekutiny. Tou studnou by snad mohla být prohlubeň, která je dnes jen hromadou kamení a hlíny. Nebo byl snad onen ráj na jiném hradu, kterých bylo tady v okolí několik? To dnes již nikdo nezjistí, protože lidé, kteří by to mohli dosvědčit, si svá tajemství vzali do hrobu.

A tak dnešní člověk může jenom vychutnávat atmosféru tohoto místa a vybavit si všechny ty příběhy, které se dochovaly pouze ve zlomcích nebo několika málo legendách o asasinech.

Dnešní vesnice Gázor chán má jiné starosti. Je čtvrtek, což odpovídá naší sobotě, a to je den svateb. Jenom za cestu sem jsme potkali tři a ve vesnici se slaví další. Lidé sice nezapomněli jméno Hasana as-Sabbáha, ale kolují o něm pouze ty nejznámější pověsti. Nic jiného se v myslích místních lidí nedochovalo. Přece jen uplynulo příliš mnoho času a zemí se převalily vlny dalších událostí a generací a asasiny přikryl prach dějin. A tak jen nápis "Hotel" na jedné z budov ve vesnici svědčí, že genius loci tohoto tajemného, ale krásného místa začínají znovu objevovat turisté.