Home Page Životopis Curriculum Vitae VOŠ Střední Asie Cestování a cesty Odkazy Pardubice Publikační činnost slavomir.horak(a)post.cz

Bělorusko

Čelnočí vlak z Brestu do Terespolu

Brestská pevnost

Čelnočí vlak z Brestu do Terespolu

Z nádraží v běloruském pohraničním městě Brest je to do sousedního polského Terespolu co by kamenem přes řeku Bug dohodil.

Z Brestského hlavního nádraží vyjíždí čtyřikrát za den osobní vlak do Terespolu a dva z nich pokračují až do polských Siedlec. Kromě několika náhodou zbloudilých turistů – Čechů nebo Poláků, je tento vlak rentabilní díky pilné práci tzv. čelnoků (pendlerů) přejíždějících za obchodem přes hranice sem a tam několikrát týdně. Ekonomická situace v Bělorusku není vůbec růžová a množství lidí z Brestu a okolí si pašováním přes hranice vydělává nebo alespoň přivydělává na živobytí. Jak tedy vypadá cesta takového pendlera přes hranice?

Start je na nádraží v Brestu a začíná zakoupením jízdenky. Systém je stejný jako kdekoliv jinde v Sovětském svazu – nestačí pouze obyčejná jízdenka, vlak je „povinně místenkový“, i když se jedná pouze o klasické velké sovětské vozy - „škatule“ – s dřevěnými lavicemi. I pro člověka, který má jízdenku koupenou u nás, je třeba, aby si zajistil v mezinárodní pokladně místenku a "kompostacii bileta".. Naštěstí jeden dolar není zase tak mnoho a vymění jej každá směnárna na nádraží. Vlak je dlouhý a i při největších náporech se jedno nebo dvě místa seženou.

Asi hodinu před odjezdem vlaku „na druhou stranu“ se začíná u celního prostoru shromažďovat početný dav. Začíná se vpouštět asi tři čtvrtě hodiny před odjezdem. V prvním kole je nutné se probojovat do celního prostoru – lidí je mnoho a koridor, vymezený silným zábradlím, je úzký. Ale nakonec se tam po chvíli strkání vejdou všichni. Smůlu mají pouze ti, kteří přijdou méně jak 20 minut před odjezdem vlaku. To se totiž celní prostor uzavírá a je nutno čekat na další vlak, samozřejmě s novou místenkou. Na správnost „kompostacii“ jízdenek dohlíží „Cerberos“ místních drah v civilu.

Ve frontě se seznamuji se čtyřicetiletou místní učitelkou Jelenou, která si pomáhá jízdou mezi hranicemi ke svému nízkému učitelskému platu. Ten podle vlastních slov činí asi 15 dolarů, což na život rozhodně nestačí, i když je Bělorusko o něco málo levnější než Čechy. Vezmu ji dva kartony cigaret, ale dovím se mnoho zajímavých informací, na které ale bude dost času ve vlaku.

Teď se rozdělujeme a vstupujeme samostatně do odbavovacího prostoru. První je na řadě celní kontrola. Každý musí vyplnit celní prohlášení v ruštině. Cizince si nikdo moc nevšímá, ale zato tašky místních jsou probírány více nebo méně důkladně. Systémem „něco za cibuli, něco za křen, něco propijeme, něco zapřem“ tak některé zboží končí v rukách celníků, částečně jako zabavené zboží (aby se neřeklo), částečně jako úplatek, který je možné místo v naturální podobě „uhradit“ v peněžních jednotkách. Kdyby tak americký Fed věděl, jak jdou po světě jejich zelené papírky nízkých hodnot na odbyt, měl by určitě radost. Ale nakonec je každý spokojen. Státu se něco odvede, celník na tom něco získá a čelnok něco proveze. Ostatně na běloruské straně nejsou údajně ztráty tak velké jako u Poláků.  

Druhé kolo, pasová kontrola, je v tomto smyslu spíše formalita – všichni jsou „čistí“ a jenom množství podobných razítek v modrých běloruských pasech vypovídá o místním „turistickém ruchu“. Češi, kteří musejí mít víza, jsou spíše bílou vránou, a s platnými vízy není žádný problém.

Modré běloruské vagóny Belorusskoj čugunky (Běloruských železnic) již sice stojí na nástupišti, ale desítky se tlačí v bezcelním prostoru. Modernizace sem dorazila v plné výši a funguje zde i několik bezcelních obchodů. Vládne tu trochu zmatek, poslední dokupování bezcelních cigaret nebo alkoholu, který je možno v Polsku výhodně prodat.  

 

 

¨

 

 

Ještě chvíli trvá tato „trmavrma“ a poté je zástup milostivě propuštěn do vagónu. Pro našince chvíle, kdy si může po přestálých zmatcích konečně oddechnout a rozhlédnout se okolo sebe. Pro čelnoka je to však doba horečných příprav na rozhodující boj s polskými celníky, kteří jsou mnohem přísnější a také méně úplatní (ale jenom o trochu méně).

Pohled, který se náhodnému cizinci naskýtá, je úchvatný. Většinu cestujících tvoří ženy, muži jsou v menšině. Ti se zabývají technickými problémy jako je rozdělání světel a různých dalších skrýší. Oba „soupeři“ v zápase čelnoci – celníci již znají dobře zbraně protivníka, ale vynalézavost čelnoka musí být vždy větší než kumšt celníka.

Ženská část osazenstva se zabývá „striptýzem.“ Není se čeho bát neocitli jsme se v nočním klubu. Statné „ženščiny“ jenom chtějí vypadat ještě statněji a i mladší ročníky, které se do obchodů pod dohledem svých starších matek a jiných příbuzných rovněž zapojují, najednou ztrácejí svou krásu okolo boků, případně se stávají těhotnými.

Jde o složitý proces, při kterém se spotřebuje mnoho hnědé izolepy. Tělo je totiž výborná skrýš a během několika minut je nutno obtočit si okolo těla co nejvíce prádla, cigaret nebo vodky. Na scénu přicházejí kilometry provazů a izolepy, která je na místních tržištích žádaným artiklem. Některé toho mají na sobě tolik, že se jim i těžko sedá nebo vstává. Na to všechno velký kožich jakoby se chystaly do polárních oblastí. Na první pohled bych řekl, že běloruské ženy se mají v pohraničí dobře, když jsou tak dobře „živené“. Napadá mě, jak to asi dělají v létě, kdy jsem tudy ještě nikdy neprojížděl.

Pomalu zapadá slunce a blíží se hodina odjezdu. Většina ženské populace již zkyprovatěla do větších než jsou běžné slovanské rozměry. Křik a shon se pomalu uklidňuje, vše je připraveno. V rukou zůstaly pouze malé kabelky a případně „pouze“ menší zavazadla. Se svým obrovským batohem mám viditelně největší zátěž.

Přichází ke mně Jelena, hodnotí můj batoh a schvaluje mi umístění cigaret do velkého batohu. „Batohy cizincům nikdy nekontrolují,“ dodává. Sama praktikuje poněkud jiný proces převozu potřebného zboží – snaží se předávat náhodným cizincům nebo Polákům, kteří si nic nevezou, nějaké cigarety nebo „vodočku“ na převoz. „Většinou se to podaří. Lidé, kteří praktikují tento způsob, jsou v menšině,“ odpovídá na mou otázku. I když si nejsem jist, jestli nemá okolo sebe obtočeny nějaké cigarety. Ale na to se již ani ptát nechci.

 

 

 

 

 

Pomalu se smráká a vlak se dává načas do pohybu. Vagónem jakoby projela elektrická jiskra s depeší, „už jedem“. Ještě pokřižování a krátká modlitbička na cestu a vydáváme se na několikakilometrovou pouť do Polska.

Na druhou stranu hranic jedeme pomalým tempem a je čas na chvilkový rozhovor s Jelenou. Nejvíce mě pochopitelně zajímá, do jaké míry se taková cesta vyplatí. Není to nic moc, ale když se to dělá několikrát za měsíc, je z toho relativně slušná suma, která stačí na vyžití.

Za jízdenku na vlak dá čelnok 4 dolary, další dolárky jdou na voucher, který potřebují ke vstupu do Polska (firem, které vouchery na polské i běloruské straně, je dostatek – kde je poptávka, je i nabídka), něco zůstane v sítech celníků, a tak konečný výdělek se pohybuje od 10 do 20 dolarů na osobu a jednu cestu. Jsou samozřejmě lidé, kteří na tomto obchodu vydělají mnohem větší peníze, ale vlakem jezdí pouze „nižší úroveň“.

Poláci zatím naštěstí nezavedli Rusku, Ukrajině, ani Bělorusku víza – přineslo by to velké sociální problémy na hranicích, kde se na černém obchodu živí i mnoho Poláků, působících především v konečném prodeji.

Příjezd do Terespolu je provázen další vlnou znepokojení. „Ženščiny“ si prohlížejí, kdo se na ně chystá. Největší hrůzu mají z místní "načálnice", která již od pohledu vypadá od rány. Jenom tak se prochází okolo vozu a vagónem opět kolují tiché zprávy – „teď jde pryč od nás  – nebude nás kontrolovat…“ „… už je tady zase, pozor!“. Je cítit, že nastává rozhodující chvíle.

Přicházejí celníci i s „načálnicí.“ Poláci mají běloruské „turisty“ zřejmě dost dobře přečtené, protože po příchodu do vagónu se začíná rychle plnit připravený pytel cigaretami a láhvemi. Po skončení celé procedury odtáhl celník zcela naplněný pytel s kontrabandem na stanici. Co se s takovým zbožím stane dále, by bylo již předmětem pouhých spekulací.

Na perónu se objevují usměvavé tváře – „prošli jsme“, „pronesli jsme“. Další kolo – tedy domluvy s místními obchodníky může začít. Skupinky známých se trousí na známá místa, kde obsah převezeného předají. Cesta zpět bude již uvolněnější – budou jim v kapse šustit dolary a také většina značně zhubne. 

Můj batoh je sice centrem pozornosti, ale celník vidí český pas, jenom mu řeknu, že jsem student a vezu si knihy. Když na jeho otázku, co studuji, odpovídám neurčitě – historii, hned se mě zeptá, kdo koho v Katyni. Moje odpověď, že to byli Rusové a Ukrajinci jej zjevně uspokojí a jsem milostivě propuštěn.

Za perónem předávám ještě Jeleně kartóny cigaret a tím pohraniční dobrodružství končí. Potom je to již pouze klidná jízda směrem na Siedlce, Warszawu a Ostravu.  

  

Nahoru

Fotografie jsou stažené ze stránky http://www.brestonline.com

Článek byl publikován v časopisu Safari, 2/2002, s. 6-7.

Brestská pevnost

Postavena v letech 1836-1842 podle projektu vojenských inženýrů K. I. Oppermanna, Maleckého a Friedmanna. Byla nejednou modernizována a rozšiřována známými ruskými inženýry (Z. Toltloeben, D. M. Karbyšev ad.). Pevnost zaujímá plochu okolo 4 km2 na březích Bugu, Muchovce a jejich kanálů. Hlavní část – citadela – se rozkládala na centrálním ostrově a byla obehnána Volyňskými, Kobrinskimi a Terespolskými hradbami. Citadela byla obehnána dvoupodlažními kasárnami se sklepy, které kopírovali obrys ostrova. jejich délka dosahovala až 1800 m. Síla pevnosti ještě více vzrostla díky novým opevněním a mnohokilometrovým příkopům. Na počátku 20. století se Brest stal pevností 1. třídy, hlavní pozicí Ruska na západní hranici. Pevnost byla nejen vynikající vojensko-inženýrskou stavbou, ale i zajímavým architektonicko-uměleckým komplexem. Rozhodujícími byly v tomto směru budovy Inženýrského vedení, Bílý palác, posádkový kostel (1879, architektura D. Grim), Cholmská a vstupní Terespolská brána, mosty, důstojnické domy atd. V architektuře pevnosti se ukazuje několik stylů : masivní stěny kasáren jsou vybudovány v ruském empírovém slohu první třetiny 19. století a vstupní brána představuje stylizaci na staroruskou architekturu.

Pamětní komplex „Brestská pevnost-hrdina“

1971, sochaři A. P. Kibalnikov, A. O. Bembel, V. D. Bobyľ, architekti V. A. Koroľ, V. M. Volček, V. P. Zankovič, J. I. Kazakov, O. A. Stachovič, G. V. Sysojev). Postaven na území Citadely a Kobrinských valů. Okolní příroda s klidným tokem řeky Muchovec a kanálů, vrby, umělecké zbytky hliněných valů ostře kontrastují s mocných a ohromných sochařských prvků komplexu a monumentálním ruin pevnostních valů. Základními prvky celku jsou : triumfální vchod, socha „Žažda“ (Žízeň), náměstí ceremonií, hlavní památník „Zaščitnik kreposti“ (Ochránce pevnosti), obelisk a také zbytky Inženýrského vedení, Bílého paláce, rudoarmějského klubu (bývalý kostel), zbytky kasáren s kasematami. Emocionální působení památníku je zesíleno umělým osvětlením, tlumenou hudbou. Večerní symfonie světel umožňuje zřetelně zachytit všechny prvky komplexu i jakoby vyvolávala i podmínky boje, heroické obrany pevnosti.

(Bělorusija, Litva, Latvija, Estonija. Spravočnik-putěvoditěľ, Isskustvo, Moskva, 1986, str. 342)

Nahoru