Гагаузы
– один из
самых
маленьких
народов в Европе.
Данная
статья
занимается в
первой части
основной
характеристикой
этого нарожа,
особенно вопросами
этноса, языка
и конфесии,
включая сравнение
теорий о
поводу
гагаузов.
Дальше
следует
описание
исторического
развития
гагаузов. С
использованием
доступных
источников
приводятся
примеры интерпретации
гагаузской
истории
разных
авторов
местной
интелектуальной
элиты.
Третяя
часть
занимается
национальным
возрождением
гагаузов
начиная с 60 гг.
ХХ в. Особое
внимание
уделяется
вопросу
борьбы за автономию
в конце 80 гг. и
начале 90 гг.
В
заключении
упоминаются
основные
события
после
обретения
автономии,
особенно
политический
кризис 2002 г. в
связи с отставкой
башкана
Кройтора и
его заменой
новым главой
гагаузов
Табунщиком,
которого тесно
связывают с
президентом
Воронином. Коротко
характеризуются
и
современная
политическая
система и
экономика
Гагаузии.
Статья
основана на
материалах
гагаузских
журналов и
газет,
которые
хранятся в
библиотеке
Кемала
Ататюрка и
гагаузском
музее в
Комрате,
также как и
общих
сведениях об этом
народе и
некоторых
статьях
размещенных
на разных сайтах
в интернете.
Ptají se, kde
jsem se narodil,
Řeknu, že
z Budžaku pocházím
Čím žiju?
Písněmi svého národa
Stěpan
Koroglu
Gagauzové
jsou jistě jedním nejmenších národů v Evropě. Jejich největší část žije na
jihu Moldávie, v kraji nezývaném Budžak nebo také Budžacká step. Mírně
zvlněná krajina je pokryta úrodnou černozemí, ze které vyrůstají vinohrady,
sady, a široké lány obilí.
Celou
oblast obývají kromě zde zkoumaných Gagauzů také Bulhaři, Moldavané, Rusové a
jiné národnosti. Zcela na jihu země žije v jedné vesničce i nepočetná
česká komunita. V Evropě se o tomto zapomenutém nárůdku ví pouze málo a
přesto jeho dějiny i historické peripetie stojí jistě za pozornost. Do většího
podvědomí se Gagauzsko dostalo v první polovině 90. let, kdy zde propukl
jeden z mnoha mezietnických konfliktů, který vešel do historie svým
relativně mírovým průběhem i řešením. V Evropě je dnes řešení
gagauzsko-moldavského sporu dáváno za vzor mezietnického soužití a dohody.
Skutečnost ovšem není zdaleka tak jednoduchá.
Etnicky
tvoří Gagauzové jednu z nejzápadnějších výsep tradičního osídlení
turkického světa v Evropě. Nepočítáme-li emigrantské komunity
v západní Evropě, potom západněji žijí pouze polští Tataři a litevští Karaimové.[1]
V současné době se k tomuto národu hlásí přibližně 200 000 lidí,
usídlených převážně v Moldávii, částečně na Ukrajině (Záporoží a Oděssa) a
v Rusku (Rostov, Kabardino-Balkarská republika). Menší skupiny lze najít i
v Rumunsku, Bulharsku a Řecku, ale také ve Střední Asii (zejm. v
Kazachstánu).[2]
Přes
nesporný turkický původ Gagauzů není dodnes zcela jasné, s jakou skupinou
turkických kmenů je můžeme spojovat. Existuje několik základních teorií, které
vysvětlují jejich původ. V první z nich se poukazuje na kmeny Oghuzzů
– Kumánů (známějších pod názvem Polovci),[3] kteří v polovině 11. století
obsadili jižní Ukrajinu. K této verzi se přiklánějí především současní
proturečtí gagauzští intelektuálové.
Některé
teorie uvažují i o potomcích dalších kmenů – tzv. Karakalpaků, kteří dodnes
obývají severozápadní oblasti dnešního Uzbekistánu. Bulharští vědci je spojují
s osudy tzv. Povolžských Bulgarů,[4] turkizovaných v době Osmanské
říše, kteří si však udrželi své náboženství. Zdá se však, že nejpravděpodobnější
variantou je hledání jejich původu v turecko-oghuzzských kmenech, které
přišly do malé Asie spolu se Seldžuky.[5]
Jazyk
Gagauzů je na základě těchto teorií obvykle zařazován do skupiny jihozápadních
oghuzzských jazyků, ke které patří ještě turečtina, ázerbajdžánština a
turkmenština. I zde je však jazyková situace poněkud složitější.
V gagauzském jazyce nacházíme prvky nejen osmanské turečtiny, na základě
které jsou Gagauzové zařazeni do výše uvedené skupiny, ale také stopy
archaických jazyků jihoukrajinských a jihoruských stepí – jazyků Pečeněhů,
Kumánů, Uzzů a dalších národů, kteří prosluli jako největší nebezpečí Kyjevské
Rusi. Gagauzský jazyk byl ve své syntaktické a částečně i morfologické
struktuře rovněž pod vlivem slovanských jazyků a rumunštiny nebo řečtiny. Nyní
se mnozí intelektuálové přiklonili k tureckým vlivům a začali prosazovat
tzv. „returkizaci“ gagauzštiny. Právě k Turecku se obrací větší část
současné gagauzské intelektuální elity. Tito lidé měli často možnost se v 90. letech 20. století usadit
v Turecku, odkud se podíleli se na vydávání turecko-gagauzsky psaných
periodik (Gagouz Halki, Gagouz Sesi). Turečtina se prosazuje i ve školství – ve
městě Čadyr-Lunga vzniklo například turecko-anglické gymnázium, v Comratu
byla s pomocí tureckých peněz vybudována turecká knihovna Kemala Atatürka.
Používání
gagauzštiny v praktickém životě je dnes jedním z největších problémů
současnosti. V sovětském období bylo používání gagauzštiny považováno za
pouhý vesnický folklór a jeho nositelé byli ve městech považováni za sociálně
méněcenné. Zachování gagauzského jazyka se tak kromě vesnického prostředí stalo
záležitostí úzké skupinky intelektuálů, kde nejvýznamnější roli sehrál
spisovatel Diyonis Tanasoglu, autor prvního gagauzského románu Uzun Kervan (Dlouhá
karavana, pojednává o klasickém období příchodu Gagauzů na Balkán pod vedením
sultána Kay Kavuse). Ten v roce 1958 sestavil první gagauzskou abecedu
v azbuce a na přelomu
Základním
konfesním vyznaní v Moldávii je pravoslaví, ale v ostatních oblastech
(zejména ve Střední Asii) Gagauzové nezřídka přijali i islám. Pravoslavní
Gagauzové spadají pod správu Moskevského patriarchy, přestože se na počátku 20.
století objevovaly snahy vytvoření vlastní gagauzské církve, která by odrážela
specifičnost Gagauzů jako turecké pravoslavné národnosti.
V první
polovině 13. století se předchůdci Gagauzů usadili v oblasti dnešní
Dobrudže v Rumunsku, kde představovali stálou hrozbu pro byzantského
císaře. Když se seldžucký sultán ´Izz ad-Dín Kay Kacus uchýlil před
mongolským nebezpečím k byzantskému císaři Michaelu VII. Paleologovi, bylo
mu uděleno léno v provincii Dobrudža, kde tento první gagauzský panovník
ustavil nezávislý stát Oghuzzů s hlavním městem Karvuna (Balčik).
V té době zřejmě došlo k přijetí křesťanství pod patronací Patriarchy
Konstantinopolského skrze Karvunský exarchát. S Kay Kacusem je
spojena i jedna z teorií o etymologii Gagauzů (Kaykaus – Gagauz), Kromě tohoto nejrozšířenějšího
názoru o původu názvu „gagauz“ lze připustit i etymologii, vycházející ze slova
„Kara Oghuzz“ (černý Oghuzz), Gök Oghuzz (nebeský) nebo Gaga Oghuzz (gaga
znamená v dnešní turečtině zobák). V současné době se proturecká část
intelektuální elity Gagauzů přiklání k termínů „Gök Oghuzz“, proto
používají také spíše názvu „Gagouz“.
Nový
stát byl posílen rozšířením osmanského panství na Balkáně a vytvořil svou
vlastní armádu. Oghuzzský stát se však stal terčem válek mezi kmeny , které
sjednotil až náčelník Balik, zvolený vládcem státu. Po jeho smrti (1357) se
ujal vlády je nástupce Dobrotič (1357-1386). Tento panovník nadále posílilo
stát a za jeho vlády bylo změněno jméno země na Dobrotič. Pozdějším zkomolením
vznikl název provincie Dobrudža.
Posledním
panovníkem samostatného státu se stal Yanko (Ivanko podle některých pramenů),
který však byl roku 1398 nucen uznat osmanskou svrchovanost a roku 1417 se
Dobrudža definitivně stala součástí Osmanské říše. Někteří obyvatelé v té
době přijali islám, avšak sultán uznal řeckého patriarchu
v Konstantinopoli jako hlavu všech křesťanů.
Další
významnější zmínka pochází z roku 1652, kdy moskevský patriarcha uznává
moc místních biskupů v celé oblasti Karvuna, včetně upomenutí gagauzských
vesnic.
Pod
tlakem osmansko-ruských válek byli Gagauzové v 18. století nuceni opustit
svá sídla v Dobrudži a v Bulharsku a usídlili se v oblasti
Besarábie. Z roku 1770 máme zprávy o usídlení Gagauzů ve vesnicích Orak
nebo Čadir v Besarábii. V roce 1812 se jejich centrem stal Budžak,
který byl původně osídlen Nogajskými Tatary, kteří byli odsunuti
v souvislosti se závěry bukurešťského míru.
V oficiální
historiografii se toto klíčové období přesídlení Gagauzů na dnešní moldavské
území interpretuje podle gagauzského spisovatele Diyonise Tanasoglu.
„Do Besarábie přicházelo mnoho Gagauzů.
Část jich ovšem odcházela do Anatolie nebo do Řecka. Největší množství jich
přišlo z vesnic okolo Dunaje. Ale usídlili se zde i lidé z vesnic
v blízké Dobrudži. Nahradili ve vesnicích Budžaku Tatary, kteří nuceni
byli odejít. Carským dekretem byli posláni roku 1807 na Krym. Mnozí Gagauzové
přesídlili ze Silistre do Muntenie a přicházeli do Moldávie.
Gagauzové se zde naučili moldavštině [6] a používali
latinskou abecedu. Některé gagauzské rodiny přeložily své přezdívky do
moldavštiny – např. Kokoš, Durni, Purde, Galatsan, Bordey, Baluš, Marin.
Později se Gagauzové přestěhovali blíže
k Prutu a rozmístili se v oblasti Leova, kde založili vesnice Čadir
nebo Orak. Ještě později se usídlili pod Budžakem. Na místech, které byly
opuštěné Tatary, rozdělovali ruští správci Gagauzům půdu.
Gagauzové osídlovali vesnice opuštěné
Tatary, ale také sami zakládali nová osídlení. Vykonávali stejnou práci jako
předtím na Balkáně – tj. pastevci dobytka, zemědělci, vinaři a obchodníci. Po
stoletém úsilí se jim podařilo zúrodnit neobdělávanou půdu a vystavět vlastní
osídlení.“ [7]
Nutno
ovšem dodat, že Diyonis Tanasloglu patří ke starší generaci gagauzské
intelektuální elity. Sám se považuje za historika, avšak gagauzští historikové
samotní jej považují spíše za literáta. Faktem však zůstává, že jeho myšlenky byly
propagovány i v rámci kursů dějin Gagauzska pro specializace Historie
Gagauzů na Comratské universitě.
Pod
vlivem revolučních myšlenek v roce 1905 se skupinka propagátorů gagauzské
kultury a jazyka pokusila využít oslabení Ruského impéria a 6. ledna 1906 bylo
vyhlášeno povstání proti Rusům a zároveň byla ustavena republika se sídlem ve
městě Comrat. Avšak samostatný stát přežil pouhých 10 dní, poté jej smazala
z mapy ruská vojska. Dodnes si Gagauzové tuto událost připomínají a jména
tehdejších hrdinů (Andruš Galacan [8], G. Georgijev a další) stále nalézají u
Gagauzů odezvu. Přes nacionalistickou ideologii se však jednalo o povstání
spíše na sociální bázi. Jeho kořeny spočívaly v neutěšené ekonomické
situaci v oblasti na počátku 20. století.
V první
polovině 20. století jsou zaznamenány některé vlny emigrace Gagauzů v Budžaku,
zejména do Střední Asie – v letech 1909-10 odchází jedná skupina na území
Toghay (dnešní Kazachstán) a část se kolem roku 1925 usidluje v okolí
Taškentu.[9] Příčinou byla opět především ekonomická situace, ale také
několikeré přesouvání Besarábie mezi Rumunskem a Sovětským svazem. Po první
světové válce připadla většina Gagauzska pod vládu Bukurešti, se kterým je
spojena silná vlna romanizace u nerumunských národů. Alespoň dnešní starší
generace Gagauzů vzpomíná s hořkostí na rumunské úřady, s nimiž bylo
velmi těžké se domluvit. Tyto vzpomínky později ožily na demonstracích na
přelomu
Podle
Pařížské smlouvy mezi Rumunskem a SSSR z roku 1940 se území Besarábie
stalo definitivně součástí sovětského impéria jako součást tehdy nově
ustanovené Moldavské SSR, která vznikla spojením Moldavské ASSR na levém břehu
Dněstru (dnešní Podněstří) a nově připojenými územími.
Stalin
s novými národy nezacházel zrovna v rukavičkách, a tak se tisíce
Gagauzů ocitly v sibiřských Gulazích. Následovala kolektivizace
gagauzského venkova, která vyvolala silný hladomor se smrtí až několika desítek
tisíc lidí.[11]
Chruščovské
uvolnění v 50. a 60. letech otevřelo dveře procesu určitého obrození
malých sovětských národů. V Gagauzsku se načas opět obnovil zájem o jazyk,
historii a kulturu. Na konci 50. let zde začal boj s vymýcením negramotnosti.
Gagauzština začala být v omezeném rozsahu používána i při výuce ve
školách. V roce 1958 byla vytvořena první abeceda a o rok později vyšel na
svět první gagauzský slabikář. Výuka gagauzštiny sice oficiálně skončila
v roce 1962, kdy byla nahrazena ruštinou, avšak i tato krátká doba
umožnila v době Gorbačovovy perestrojky vyrůst nové generaci gagauzských
intelektuálů, kteří měli tentokrát i politické ambice. Podobné procesy nebyly u
menších národů Sovětského svazu žádnou výjimkou, o čemž nejvíce svědčí příklad
Abcházie, jejíž prezident Ardzinba původně pracoval v etnografickém
ústavu.
V Gagauzsku
k podobnému rozvoji „národnímu uvědomění“ přistoupili především
spisovatelé, z nich každý si dnes přikládá největší zásluhu na tomto
procesu. Neproslulejší z nich byl zřejmě již zmiňovaný Diyonis Tanasoğlu, člen svazu spisovatelů SSSR, dnes patrně
nejznámější gagauzský literát. Dalším z nich byl například Nikolay Baboğlu, lingvista a autor prvního rusko-gagauzského
slovníku, pojednání o gagauzské gramatice a dějinách gagauzské literatury,
psané rusky i gagauzsky.
Tito
dva muži, spolu s mnoha dalšími, stáli v roce 1988 za založením hnutí
Gagauz Halki (Gagauzský lid)
v gagauzském centru Comratu. V dalších městech vznikala další
konkurenční hnutí – Birlik (Jednota)
ve městě Čadyr-Lunga pod vedením K. Kirindžika nebo Vatan (Vlast) v čele se starostou města Vulkanešti P. Fazlim.
V těchto dvou případech se však jednalo pouze o místní iniciativy, které
nikdy nedosáhly celogagauzského rozměru.
V únoru
1989 došlo k pokojnému mítinku gagauzských předáků před budovou
Komunistické strany Moldavské SSR, na němž byl vysloven požadavek autonomie. O
den později se v Comratu sešel kongres hnutí Gagauz halki, který
vedl další ze známých gagauzských spisovatelů Stepan Bulgar. Výsledkem jednání
byla písemná deklarace s požadavkem vyhlášení Gagauzska v rámci Moldávské
SSR, který byl poslán na Nejvyšší sovět SSSR a na vedení komunistické strany
Moldávie. Na nátlak gagauzské delegace byla při Nejvyšším sovětu SSSR vytvořena
Komise pro řešení gagauzské otázky. Na základě této naděje byla v létě
1989 zahájena kampaň za zavedení autonomie. Byla vydána mapa Gagauzské ASSR a
brožura o Gagauzsku. Moskva však zůstala pouze u slovní podpory.
Na
moldavské úrovni, která byla pro osudy vyhlášení autonomie mnohem důležitější,
gagauzští zástupci neuspěli. Většina autonomizačních požadavků byla komunisty
v Kišiněvě odmítnuta. V květnu 1989 navíc vznikla nacionalistická
politická strana Moldavská lidová fronty jako nová alternativní síla ke komunistům,
která prosazovala orientaci na Rumunsko až do úplného spojení s bývalou
„mateřskou zemí“. Zástupci národnostních menšin a separatistických oblastí
(Gagauzsko, Podněstří) tyto snahy ostře odmítly. Hrozba rumunizace Moldavska se
později stala jedním ze základních katalyzátorů Podněsterského konfliktu. Olej
do ohně konfliktu přilil nový jazykový zákon (přijat moldavským Nejvyšším
sovětem 1. září 1989), který stanovoval moldavštinu jako jediný oficiální jazyk
v zemi.
V této
situaci byla 11. listopadu 1989 jednostranně vyhlášena Gagauzská autonomní
sovětská socialistická republika v rámci Moldávie. Do čela autonomie byl
zvolen tzv. Prozatimní výbor (Geçici komite) v čele s předsedou Stěpanem Topolem.
Odmítání
gagauzských požadavků ze strany Kišiněva vedlo 19. srpna 1990 k vyhlášení
„nezávislosti gagauzského lidu na Moldavské republice.“[12] Byla vytvořena
suverénní Gagauzská SSR v rámci Sovětského svazu. Toto prohlášení
moldavská vláda odmítla a neuznala ani výsledky všeobecných voleb, které se
konaly 26. září 1990. Comrat byl okupován moldavskými vojsky a na gagauzské
straně byly zakládány oddíly dobrovolníků. Z Podněstí přijelo asi 30
autobusů s více jak 2000 tisíci vojáky na pomoc Gagauzům. Vojska
organizace Moldavského národního hnutí pod tímto nátlakem odjela za hranice
Gagauzska a gagauzské dobrovolnické oddíly převzaly kontrolu nad územím nově
vyhlášeného státu. 1. prosince 1990 byl prvním prezidentem Gagauzska
zvolen Stepan Topal. Předsedou vytvářejícího se parlamentu (Gagauz Halk
Toplusu – Gagauzské lidové shromáždění) byl zvolen další intelektuál
Michail Kendigeljan.
V průběhu
dalších dvou let docházelo k menším srážkám, v nichž podle údajů
z Comratského muzea zahynuli tři lidé. Vzhledem k mnohem zásadnějšímu
konfliktu v Podněstří zůstal status quo (tedy faktické nezávislosti
Gagauzska) oblasti zachován a až v roce 1992 byla zahájena jednání mezi
moldavským vedením v čele s prezidentem Mirceou Sněgurem a
gagauzskými představiteli. Právně byl status Gagauzska vyřešen až po
moldavských volbách v roce 1994. 23. prosince tohoto roku parlament
Republiky Moldávie přijal Zákon o zvláštním právním statusu Gagauzska (Gagauz
Eri). Tento zákon tvoří také neoficiální ústavu Gagauzska.[13] Referendum
v březnu 1995 stanovilo hranice Gagauzska, do kterých bylo zařazeno 5 měst
a 25 vesnic. Toto mírové vyústění konfliktu je udáváno mnohými organizacemi
jako příklad řešení mezietnických konfliktů.
S prvním
baškanem Stepanem Topalem je spojeno především založení gagauzské
univerzity v roce 1991, včetně výuky gagauzského jazyka, literatury a
dějin. O novou autonomii projevilo zájem i Turecko, jehož prezident Süleyman
Demirel navštívil několikrát Comrat. Jeho zájem přilákal i některé investice
z Turecka. Do Istanbulu odešli mnozí gagauzští intelektuálové a umělci
(např. významný gagauzský malíř Savastin) a Gagauzům se otevřela i možnost
obchodu i sezónních prací v Turecku.
28.5.1995
proběhly druhé volby a guvernérem (baškanem) Gagauzska se stal komunista
Georgij Tabunščik. Období jeho vlády je asociováno s růstem komunistů,
zvýšenou korupcí a celkově neutěšenou situací v autonomii. Spíše lze však
říci, že v této době opadlo opojení ze získání autonomie a mocenský boj
gagauzských i moldavských politických elit se soustředil nikoli na obviňování
Kišiněva z porušování práv Gagauzů, ale na vlastní slabosti autonomie.
Neoblíbenost
Tabunščika přivedla o čtyři roky později do funkce guvernéra populárního
intelektuála a propagátora gagauzského obrození Dmitru Croitora.[14]
S jeho volebním obdobím je naopak spojena určitá stabilizace ekonomiky. Croitor
pokračoval v dobrých vztazích s Tureckem. V rámci jeho volebního
období byla vybudována a otevřena Atatürkova knihovna v Comratu, fundamentální
zařízení svého druhu v Gagauzsku.[15] Turecko rovněž investovalo do
vybudování turecko/gagauzského televizního kanálu a radiostanice.[16] Okolo
těchto center se shromažďují především proturecky zaměřené intelektuální
špičky. Zde také lze potkat nejvíce lidí hovořících gagauzsky. Spíše prorusky
zaměřená elita se shromažďuje okolo muzea v Comratu.
Politická
situace v Gagauzsku se vyostřila především na počátku roku 2002. Nové
komunistické vedení Moldávie v čele s prezidentem Vladimirem
Voroninem v průběhu roku 2001 postupně tlačilo na gagauzské vedení se
snahou o podřízení si autonomní oblasti. Byla zahájena kampaň, která měla za
úkol diskreditovat stávajícího baškana Dimitru Croitora, který byl
obviněn z defraudace humanitární pomoci z Turecka.[17] Na základě
tohoto obvinění se skupina poslanců Lidového shromáždění v čele
s Ivanem Kristioglem pokusila vyvolat hlasování o nedůvěře Baškanovi.
Tento pokus však neuspěl a následně byla vytvořena samozvaná Ústřední volební
komise Gagauzska, která vyhlásila referendum o odstoupení Croitora
z funkce. Na podporu referenda byly z Kišiněva povolány jednotky
policie a rozvědky. Místní gagauzská policie i dobrovolníci však znovu
vytvořily obranu strategických budov a po jednání s gagauzským vedením se
tyto síly z území autonomie stáhly.[18] K referendu se nakonec
nedostavila potřebná většina voličů a většina lidí se tím vyslovila pro
zachování Croitora ve funkci. Moldavské vedení se proto rozhodlo o korupci
některých členů Lidového shromáždění, kteří tak ignorovali hlasování nebo vůbec
nepřicházeli na zasedání Halk toplusu.[19] Pod tímto tlakem, kdy bylo
Lidové shromáždění prakticky paralyzováno,
Dmitru Croitor na jaře 2002 odstoupil a po půl roce byly vyhlášeny
předčasné volby. Na nich moldavští komunisté předložili kandidaturu bývalého Baškana
Georgije Tabunščika. Jeho soupeřem se stal proreformní starosta města a
tvrdý antikomunista Michail Formuzal, pragmatický politik, který úspěšně získal
celou řadu grantu a jiných finančních prostředků na investice do infrastrukury,
zejména z Turecka. První volby v říjnu 2002 nedosáhly požadované volební
účasti a nebyly uznány. Podle gaguzského volebního zákona musí v takovém
případě následovat další hlasování, v němž stačí pouhá třetinová účast.
V tomto kole voleb tak již Tabunščik porazil svého soupeře ve volbách,
které byly podle místních obyvatel v Comratu zjevně zmanipulované.[20]
Přestože
moldavská vláda dosáhla zvolení svého člověka na postu Baškana,
neodvážila se definitivně potlačit status Gagauzska. Podobné opatření by mohlo
vyvolat reakci Podněstří jako tradičního spojence Gagauzska a také evropských
institucí. V nynější situace tak zůstává zachován status quo, kdy
Gagauzsku vládne málo oblíbený komunista Tabunščik, avšak autonomie sama
zůstává v platnosti. Celý konflikt tak zůstává do jisté míry zmražen a je
otázkou, zda moldavské volby v roce 2005 nebo gagauzské volby Baškana v dalším
roce přinesou v tomto směru nějakou změnu.
Gagauzsko
má v současné době formálně autonomní status v rámci Moldavska (v
případě změny statusu Moldavska jako státu má Gagauzsko podle čl. 7 Gagauz Eri
právo na samostatnost). Podle ústavy spadají do autonomie ta města či obce,
v nichž převažuje gagauzské obyvatelstvo. Tam, kde je Gagauzů méně, může
být daná obec přijata k území autonomie, pokud se pro tento krok vysloví
alespoň 1/3 obyvatel.[21]
Rozloha:
1800 km2
Počet
obyvatel: 153 000 (odhad 1995)
Hlavní
město: Comrat (27 500, 1989)
Národnostní
složení: Gagauzové, Rusové, Moldavané, Bulhaři (ti jsou někdy oficiální
gagauzskou propagandou považováni za gagauzské přesídlence z Bulharska,
kteří byli nuceni si zapsat bulharskou národnost).
Úřední
jazyky: gagauzština, moldavština, ruština (dále se používá například
bulharština aj.), v reálném měřítku je nejčastěji používaným jazykem
ruština, poté gagauzština a jako poslední moldavština, kterou velká část
obyvatel Comratu ani neumí.
Správní
rozdělení: 5 okresů (rayonlar) – Comrat, Cahul, Čadyr-Lunga, Taraklija,
Vulkanešti
Vlajka. Tři
vodorovné pruhy s největší částí modré (symbol nebe, stálosti, naděje,
dobrosrdečnosti a oddanosti vlasti; uvnitř modrého pole jsou 3 žluté hvězdy,
označující minulost, přítomnost a budoucnost gagauzského lidu a šlechetnost,
mírumilovnost, čistotu, spravedlnost, stálost v úsilí o dobro a shodu),
menší bílý (mírumilovnost a kontinuita tradic) a červený pruh (symbol
neústupnosti, velkomyslnosti, štědrosti a touha národa po svobodě).
Někteří
vědci vidí v modrém pruhu symbol Oghuzzů a v červeném pruhu symbol
spojitosti s Tureckem.
Znak. Vycházející slunce v rámečku, v jehož
paprscích je nápis „Gagauz Eri“ (místo, kde žijí Gagauzové), obklopené barvami
Gagauzska, ze kterých vyrůstají obilné klasy. Nad rámečkem s motivem
slunce jsou opět tři žluté hvězdy.
Zákonodárnou
moc tvoří Gagauzské Lidové shromáždění (Gagauzya’nın Halk Toplusu), které má právo přijímat normativní akty, které musí
odpovídat zákonům Republiky Moldávie. Má 35 členů volených na 4 roky. Výkonnou
mocí je pověřen Výkonný výbor, který je potvrzován Lidovým shromážděním na 4
roky na návrh Baškana Gagauzska.
Nejvyšší
funkcí je guvernér (Baškan), který
zastupuje autonomii vůči Republice Moldávie. Jemu jsou podřízeny všechny
samosprávné orgány Gagauzska. Je volen na 4 roky v přímých volbách, musí
být občanem Moldávie starším 35 let a ovládat gagauzský jazyk.[22] Podle dekretu
prezidenta Moldávie musí být Baškan potvrzen příslušným členem moldavské
vlády. Baškan disponuje právem veta na zákony přijaté Lidovým
shromážděním (to jej však může přehlasovat dvoutřetinovou většinou). Podle
moldavské ústavy je gagauzský Baškan zároveň i místopředsedou moldavské
vlády.
Ekonomika
oblasti byla postižena všeobecným úpadkem, který zasáhl ekonomiky všech států
bývalého východního bloku. Přestože se jedná o převážně zemědělský region,
životní úroveň je o něco vyšší než ve srovnatelných oblastech Moldávie.
Významné
je především pěstování vína, které se zpracovává ve 12 významných vinařských
závodech. Ty jsou dnes částečně v rukou zahraničního kapitálu (zejm.
italského) a vyváží se do Ruska, Běloruska, Ukrajiny a dalších zemí Evropy.
Zemědělství
je orientováno na pěstování obilnin, ovoce a zeleniny a chov dobytka. Na
zemědělství navazuje potravinářský průmysl, především masny. V minulosti
byly významné jsou i dvě továrny na výrobu koberců a tepelných zařízení
v Comratu. Oba však dnes nefungují.
Bulgar,
Stepan: Gagauz otonomısının kuluruş mücadelesi
tarıhından [Z historie boje
za založení gagauzské autonomie], Sabah Yıldızı, 10/1998, s. 25-37. Гагаузия. Общая
информация. http://www.khazaria.com/turkic/index.html.
[2001]
Güngör,
Harun – Argunşah, Mustafa : Dünden Bugüne Gagauzlar [Gagauzové
od včerejška k dnešku]. Ankara, 1993.
Zajaczkowski,
Wlodzimierz: Gagauz. In: Encyclopaedia of Islam IV. S. 971-972, Leiden, 1957.
Materiály
z Muzea Comrat a Atatürkovy knihovny v Comratu.
Sabah
Yıldızı
Gagouz Sesi
Comrat Haberleri
http://www.geocities.com/Athens/9479/moldova.html
http://leav~www.army.mi/fmso/geo/pubs/moldnew.htm
www.iatp.md/gagauzia/RUS/r.htm
[1]
O těchto dvou etnických skupinách viz články autora na internetové stránce http://slavomirhorak.euweb.cz/karaimove.pdf,
resp. http://slavomirhorak.euweb.cz/tatarzy.pdf.
[2]
Při sčítání lidu v roce 1989 se ke Gagauzům přihlásilo 153 458 v Moldavské SSR,
32 017 v Ukrajinské SSR, 10057 v RSFSR, 978 v Kazašské SSR a dále menší počty v
Turkmenské SSR (286), Uzbecké SSR (243), Gruzínské SSR (206), Běloruské SSR
(188), Ázerbajdžánské SSR (105), Estonské SSR (69) a Litevské SSR (40).
[3]
Tato oghuzzská plemena byla zřejmě spojována s arabských označením Šari/Sari
pro tzv. Žluté Ujgury. Ti opustili v
průběhu 9. století pod tlakem stěhování Kunů vytlačovaných karachitajskými
tureckými kmeny, svá sídla v Tarimské pánvi a posunuli se na území severně od
řeky Syrdarja, kde se spojili s Kipčaky a vytvořili s nimi kmenový svaz.
Postupně došlo k sjednocení názvů Sari a Kun, co obojí ve staroturečtině
znamená “žlutý”, “plavý”. Tento název později přejali Rusové, kteří se s těmito
kmeny setkali v polovině 11. století, kdy se dostali do oblasti dnešní Ukrajiny.
[4]
Kmeny Povolžských Bulgarů byly na konci 7. století vytlačeny Pečeněhy, přičemž
část jich odešla do středního Povolží, kde se jejich stát udržel až do 13.
století, a část pod vedením náčelníka Asparucha se usídlila v dnešním
Bulharsku, kde se smísila s místními jihoslovanskými kmeny a vytvořila základ
dnešních Bulharů.
[5]
Seldžukové jsou dalším z turkických kmenů, které obývaly střední Asii a jejich
původ je v legendárních orchonských nápisech, jejichž kmeny nazývaly čínské
prameny Tu-Kue. Nejprve byli v kmenovém společenství Turků vojenští vůdcové –
tzv. Su-baši, později se osamostatnilii, přijali islám a v první polovině 11.
století začali expandovat do Íránu a dále na západ. Postupně si podrobilii celý
dnešní Írán, roku 1064 rozvrátili arménskou dynastii Bagrationovců a roku 1071
porazili v rozhodujicí bitvě u Malazgirtu (Manzikertu) byzantského císaře
Romana IV. Diogena, čímž se Seldžukům otevřely dveře k obsazení malé Asie.
[6]
Konzultace autora v Comratu leden 2003.
[7]
Tanasoglu, D.: “Gagouzlar´ın İstoryası“ Ana Sözü, 10 Agustos
1991.
[8]
Andruš Galacan (1875-1942) je dnes považován za nejvýznamnějšího intelektuála
tohoto období.
[9]
Tato populace zde žije dodnes. Народы
Узбекистана.
Фонд
«Открытое общество»,
Ташкент, 2002.
[10]
Beseda s občanem Comratu a veteránem 2. světové války Stepanem. Tuto rétoriku o
ohrožení Gagauzů rumunským živlem a její dnes používá ještě proruská část
současné gagauzské elity. (Краткая
история
Гагаузов.
Комратский
университет,
Комрат,
рукопис, 2002).
[11]
Neurčité číslo převzato z Muzea dějin Gagauzů v Comratu.
[12]
Bulgar, Stepan: Gagauz otonomısının kuruluş mücadelesi
tarıhından [Z historie boje za založení gagauzské autonomie], Sabah
Yıldızı, 10/1998, s. 25-37.
[13]
Použito oficiálního vydání tohoto zákona v gagauzském parlamentu. Gagauz
Eri. Oтдел
парламентского
обеспечения
и протокола
Народного
Собрания
Гагаузии, Комрат,
1998.
[14]
Dimitru Croitor se narodil v roce 1952 ve městě Čadyr, vystudoval
Matematickou fakultu Kišiněvské státní univerzity. V letech 1991-1996 pracoval
na radnici v Čadyr Lunze, Poté působil tři roky v centrálních
moldavských orgánech, většinou na zahraničních vztazích (vedoucí zahraničního
oddělení na ministerstvu ekonomiky, poté působil v letech 1998-1999 na
postu náměstka ministra zahraničí).
[15]
Kaşıkçı, N. – Yılmaz, H.: Batum'dan
Burgaz'a Karadeniz'in öte yakası., Turkar Yayınları, Ankara,
2000, 190-199.
[16] Gagauz radyosu kuruldu
(Založeno gagauzské rádio). http://www.gagauz.org/gagauz/index.htm.
[16.9.2003].
[17]
Юлдашев. Р.:
Гагауз Йери. Татарские
края № 6 (523), 17.2.2003. http://ramay-yuldash.narod.ru/gagauz/gagauz.htm#6 [16.9.2003].
[18] Руководство
Гагаузии
делает
официальное
заявление в
условиях,
сложившихся
в автономии 23
февраля 2002
года. http://www.sos-gagauz.narod.ru/20-1.htm.
[4.5.2004]
[19] Цеслюк,
Владимир:
Гагаузские
сюрпризи для
президента
Воронина.
НИКА-Пресс
[20]
konzultace autora v Comratu, leden 2003.
[21]
Čl. 8 Gagauz Eri.
[22] Čl. 62 Gagauz Eri. V praxi však toto nařízení není uplatňováno, protože například současný baškan Georgij Tabunščik gagauzštinu neovládá.