Interview s Dr. Slavomírom Horákom

PhDr.Slavomír Horák i napriek svojmu mladému veku rozvíja pozoruhodné aktivity. Absolvoval štúdia na fakulte informatiky a managementu v Hradci Králove, na Filozofickej fakulte a Fakulte sociálnych vied Karlovej univerzity a zúčastnil sa stáži a konferencií v Londýne, Moskve a Istanbule. Zaoberá sa cestovným ruchom a spoločensko - politickým vývojom v postsovietskej oblasti a islamských krajinách. Slavomíra Horáka sme sa hlavne pospytovali na možnosti rozvoja cestovného ruchu v štátoch bývalého Sovietskeho zväzu a na budúci politický vývoj v tejto oblasti .

Môžete nám priblížiť prečo vás zaujala práve táto oblasť (Rusko, Stredná Ázia )?
Ke Střední Asii jsem se dostal poměrně náhodou. Když jsem se v roce 1997 vracel z cesty po Íránu a přemýšlel nad cílem pro další rok, napadl mě právě tento region. Koupil jsem si o tom průvodce a v průběhu dalšího školního roku jsem čerpal další informace. Na jejich základu jsem napsal dvě seminární práce. Když se na ně dívám dnes, tak se nemohu ubránit úsměvu nad svou naivitou. Ale to už jsem zjistil, že se v Čechách (i na Slovensku) tímto regionem nikdo nezabývá. Tak jsem našel skulinku pro svou další činnost. Když jsem se potom hlásil na ruská a východoevropská studia, věděl jsem, s čím tam chci jít a možná i to zapůsobilo na našeho vedoucího katedry, takže mě přijali. Navíc se v této oblasti střetávaly dva okruhy mých studií – dějin islámských zemí a ruská studia. No, a potom jsem se konečně do Střední Asie vydal. Když se vrátíte, máte buď nutkavou touhu vracet se na „místo činu“ dále, nebo to všechno zatratit. Prostě Střední Asii, ale i ostatní státy bývalého svazu můžete milovat a je to láska na celý život, nebo nenávidět, ale těžko můžete k uviděnému být lhostejní. Podívat se do všech 15 republik bývalého Sojuzu, to člověku dá hodně dobrou představu o celé oblasti. Fascinuje mě, že se zde mohu dostat bez větších obtíží do styku se životem běžných lidí a hlavně se ještě stále s nimi domluvit. I když jsem se trochu učil turecky a persky, nikdy nebudu tyto dva jazyky zvládat na takové úrovni jako ruštinu. Navíc lidé v této oblasti mají podobné vzorce myšlení jako my – desítky let podobného systému je, přes veškeré změny v místních lidech i v nás hluboce zakořeněný. I proto si Češi nebo Slováci mohou rozumět s lidmi v bývalém SSSR lépe než někdo ze Západu.

Čo hlavne môže táto oblasť ponúknuť obyčajnému turistovi z Čiech alebo Slovenska?
Turisticky jsou to především nádherná starobylá města. Ke klasickým „peckám“ patří Samarkand, Buchara, Chíva v Uzbekitánu. Turisty jsou hojně navštěvované i místní hory, především v Kyrgyzstánu a v poslední době i v Tádžikistánu. Ale existuje celá řada dalších, skoro nenavštěvovaných míst – už jste někdy slyšeli o karachánovské věži Burana v Kyrgyzstánu nebo fantastické pevnosti Hissor nedaleko Dušanbe? Věděli jste, že v Uzbekistánu existuje jediný lyžařský vlek? Tato místa mají ještě jedno kouzlo – není tam mnoho cizinců. V Hissorské pevnosti mi místní stařík vyprávěl skoro hodinu legendy o imámu Alím a jeho zázracích, které v okolí prováděl. To už v „turistifikované“ Buchaře nenajdete. Upřímně řečeno, chodit jen tak po památkách, to člověk může i v Evropě. Ale sepětí památek a lidí, to je kombinace, která dělá ze Střední Asie neopakovatelné kouzlo. To jsem však pochopil až při své druhé nebo třetí návštěvě Střední Asie. Prostě není důležité někam dojet, ale prostě se jenom tak se toulat, třeba i po škaredých sovětských městech. Vždycky najdete někoho, kdo si s Vámi bude chtít povídat. Při takovém rozhovoru, při čaji, lepjošce (místní chléb) nebo plovu se člověk dozví celou řadu zajímavých informací. Jistě, namítnete, že to může turista zažít i na jiných místech Asie, ale nikde se tam tak dobře nedomluvíte.

A ako je to s ubytovaním a dopravou - určite je tu čo zlepšovať?
Ubytování a doprava jsou v zásadě dvojího druhu. Dá se jezdit v relativně luxusních autobusech s cestovní kanceláří a spát v relativně drahých hotelích, jejichž standard ovšem často neodpovídá ceně. Na takové cestování však nemám prostředky. Cestování v nižší třídě vlaku, lacinými autobusy nebo auty, to je možnost, jak se dostat do styku s lidmi. S ubytováním to obvykle dělám tak, že se snažím sehnat někde nějakou „komnatku“ v soukromí. Často se mi také dostalo zcela upřímného a nezištného pozvání do rodiny. Tak jsem dostal třeba na slavnost obřízky v Buchaře nebo na kozlodraní ve vesničce nedaleko Kokandu. Nevyhledávám pozvání proto, že jsem tak chudý, ale abych měl po večerech co dělat a s kým si povídat. Cizinci, kteří projíždějí Střední Asii jsou často celou oblastí znechuceni, ale jenom proto, že jim připadá cizí, neuchopitelná. Mě naopak přijde jako jedna z nejzajímavějších oblastí na cestování. Za týden odjíždím do Střední Asie znovu a musím říci, že se už chvěji netrpělivostí.

Máte aj nejakú veselú príhodu?
Jako v každém cestování. Paradoxně mi v hlavě nejvíce zůstávají trampoty s místními policisty a úředníky. Ano, jste cizinec a není vyloučeno, že špatně placený úředník či milicionář z turisty chce nějaký ten dolar vytáhnout. Na každé středoasijské hranici čekám nějakou svízel. Tu se někomu nemusí líbit moje fotka, jinde zase mám příliš mnoho středoasijských víz nebo zvláštní knihy v batohu. Uznávám, že vozit s sebou spisy uzbeckého prezidenta Karimova může u někoho vzbudit pocit, že jde o provokaci – přece jenom jsou to většinou totalitní režimy. Dnes se řešením takových situací bavím, byť někdy jde celkem do tuhého. V loňském roce mě zadrželi uzbečtí pohraničníci při přejezdu uzbecké enklávy Soch, protože jsem je nechtěl podmazat úplatkem, prohrabali mi celý batoh a nakonec jsem skončil na místním oddělení KGB (vlastně SNB). Dostal jsem se naštěstí do rukou místního „zamnačalnika“, výborného chlapíka, který uměl i tádžicky, a tak jsme se mohli bez problémů bavit před místními Uzbeky o čemkoliv. Nakonec mě všichni propustili velmi přívětivě, byť s vojenskou eskortou. Vychutnávám si dnes i proslulé autobusové nádraží v Biškeku, kde kontrolují cizince tak, že je odvedou na místní oddělení milice, tam jim pod záminkou kontroly převážení drog prohrabou batohy, když najdou nějaké peníze, okamžitě je prohledají, jestli nejsou „falešné“, přičemž se část peněz „náhodou“ ztratí. Podařilo se nám zjistit, že podle místních zákonů na to nemají právo a tímto argumentem jsme policisty zastrašovali. A kupodivu to fungovalo. Stačilo jenom trochu zahrozit a už se nás báli. Na druhou stranu ale i zde může nastat situace, kdy jde nejen o peníze, ale i o zdraví, nebo dokonce o život. Ale to se může stát i v jiných místech Asie. Rozhodně bych Střední Asii nepovažoval se nebezpečnou oblast.

Kde vidíte možnosti rozvoja spolupráce Rusko – stredná Európa, prip. stredná Ázia – stredná Európa?
V tomto smyslu bych asi spíše vyzdvihl Rusko. Tady je pro naše firmy pořád ještě prostor. Naše, teď myslím české i slovenské, výrobky tady dobře znají a většina Rusů k nám má poměrně přátelský vztah. Ale s tím už dnes nelze vystačit. Obchodníci často Rusy podceňují a domnívají se, že jednání s nimi jsou založena na vodce a „družbě“. Ano, i to se stává, ale do té doby se tvrdě jedná. Ruští obchodníci mají zájem o zboží ze Západu, ale chtějí kvalitu. Naši lidé si často neuvědomují, že k dobrému obchodu patří dlouhodobě pěstované styky a perfektní vystupování. Rusové jsou dnes již zhýčkaní přístupem Západu a rozhodně se při rozhodování, zda koupit český nebo třeba německý výrobek nebudou řídit nostalgickými vzpomínkami na Prahu. Navíc německý nebo americký výrobek má často v branži větší prestiž. Představte si, že by ředitel závodu jezdil v Octavii, a nikoliv v Mercedesu nebo BMW. Pokud jde o Střední Asii, přidávají se zde místní specifika autoritativních vlád, které jsou propojeny s ekonomikou. Jestliže v Rusku je třeba dobře vědět, s kým jednat, aby měl výsledek nějaký smysl, tak pro Střední Asii to platí trojnásobně. V Turkmenistánu například je jakákoliv investice nesmyslná, pokud jí nepodepíše prezident. A ani potom se nedá říci, že Veliký Vůdce svůj podpis v nějaké slabé chvilce nepřehodnotí. Prostě je to o dobře ošetřovaných kontaktech. Pro českou firmu to znamená jít do tohoto regionu opravdu vážně, vypadat dokonale a dlouhodobě rozmazlovat místní ekonomické i politické špičky (jinak řečeno je uplácet). To je však obvykle dost nákladné a málokterá naše firma si podobný servis může dovolit. Jakkoliv je cestování po zemi laciné, reprezentace zde stojí velké peníze.

Po rozpade Sovietskeho zväzu sa vplyv v Strednej Ázii snažia získať Rusko, Čína , Irán , USA a Turecko . Ktorému z nich sa v tom najviac darí a kde bude smerovať budúcnosť regiónu?
Rusko se muselo rozloučit s monopolem ve Střední Asii, ale přesto zůstává jedním z významnějších hráčů, především v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a v poslední době opět i v Turkmenistánu. Ale stoupající je vliv peněz ze Spojených států (především v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu), východní část oblasti zase zaplavily laciné čínské výrobky a na bazarech se dají sehnat iránské sušenky a jiné předměty, rovněž levné. Do Turecka se dá jezdit obchodovat, ať již jako tzv. „čelnoci“ (malí obchodníčci) nebo ve velkém. Každá z uvedených zemí má určitě co nabídnout, ačkoliv největšími rivaly v oblasti jsou Spojené státy a Rusko, následované Čínou. Ale říci, kdo je momentálně vepředu, je těžké. Protože však na peníze každý slyší nejraději, jsou zřejmě ve vedení Spojené státy, které jsou zatím ochotny do místních ekonomik peníze dávat.

Ako hodnotíte politiku Vladimíra Putina - posilňovanie pozícií v nových regiónoch a zároveň dobré udržovanie vzťahov s USA?>
Politika, kterou prosazuje Vladimír Putin a jeho okolí je poměrně pragmatická, využívá všech komparativních výhod, které ji postavení Ruska nabízí. Na druhé straně nedokáže často adekvátně reagovat na potřeby partnerů jako tomu bylo například v roce 2000, kdy Uzbekistán žádal materiální pomoc pro boj s Islámským hnutím Uzbekistánu. Moskva tehdy nebyla schopna žádost splnit a pomoc přišla z Číny. Naopak vrcholem pragmatismu hraničícího až s cynickým postojem vůči svým občanům, byla poslední smlouva Kremlu s Ašghabatem, která by sice Rusku měla zajistit téměř monopol na tranzit turkmenského plynu, na druhé straně byla zrušena dohoda o dvojím občanství mezi oběma zeměmi. Právě v těchto dnech bojují desítky tisíc lidí v Ašgabatu, aby se dostali nějakou cestou ze země, protože 22. června jim končí lhůta, do které musí podat své rozhodnutí, zda chtějí být občany Turkmenistánu nebo Ruska. S ruským občanstvím nemohou vlastnit tito lidé nemovitosti, často vlastnoručně vybudované. Turkmenské občanství jim vzhledem k opatřením turkmenské vlády zabraňuje jakémukoliv výjezdu a protože jsou lidé bez znalosti turkmenského jazyka nebo všeobecně neturkmeni uvolňováni z práce, hrozí těmto lidem žebrota a dokonce, a to myslím vážně, smrt hlady. Snaha ruského ministerstva zahraničí o nápravu věcí přihází pět minut po dvanácté.

V otázke Iraku sa ukázali veľmi úzke prepojenia medzi Moskvou, Parížom a Berlínom, otvorene sa hovorí o spoločnej rusko-európskej bezpečnostnej politike. Nesmeruje politika Francúzska a Nemecka od odtrhnutia od NATO a napokon k vytvoreniu silného bloku s Ruskom ako protipól silným Spojeným štátom .
Myslím, že podobná otázka není na pořadu dne. Francie a Německo zcela jistě přivítaly, že Rusko podpořilo jejich politiku v otázce Iráku. Tuto „koalici“ bych vnímal podobně jako tomu bylo v případě „strategického spojenectví“ mezi Ruskem a USA ve válce proti Afghánistánu v roce 2001. Pro Rusko je jistě zajímavější Francie a Německo, resp. západní Evropa jako místo vývozu ruského plynu a ropy. Pro západní Evropu je zase Rusko obrovským potenciálním odbytištěm. Ale vytváření podobných tzv. strategických aliancí je podmíněno aktuálními společnými zájmy takových partnerů. Dovedu si představit, že v případě jiné krize se vytvoří nějaká aliance jiných států. Ostatně začíná krize okolo Íránu, a to velmi podobnými prostředky jako byl před rokem Irák. Uvidíme, do jaké míry bude Rusko hájit své pozice v této zemi nebo do jaké míry pro něj bude výhodnější spolupracovat s USA. V Rusku samotném se totiž začínají ozývat hlasy, které kritizují ruský postoj ve válce s Irákem a upozorňují, že pro Rusko to bude znamenat ztrátu jeho pozic na Středním východě. Osobně pochybuji, že by se Spojené státy zachovaly lépe i v případě, že by Rusko stálo v poslední krizi na jejich straně. Takže o nějaké společné rusko-evropské bezpečnostní politice lze jenom sotva hovořit, byť, opakuji, že v tomto směru existuje celá řada společných postojů.

Anton Michalica

(20:54 , 12.06.2003)

http://www.ruskodnes.sk/?sec=1&w=cs&id=49