Moldávie 2002/2003

Materiály  a články o Moldávii:

Praktické informace o Moldávii

 

Závislosti a nezávislosti okolo Podněstří. Mezinárodní politika, 1/2006, s. 6-9. ISSN 0543-7962.

Z dějin moldavských Gagauzů. (.pdf) Nový Orient, Roč. 60, č. 2, 2005, s. 27-30, ISSN 0029-5302 (Původní verze ve formátu .htm)

Sdělano v PMR. Lidé a Země, 9/2004, s. 24-28. ISSN 0024-2896.

Politický vývoj v Moldávii v letech 1990-2001. Seminární práce na FSV UK, 2001.


Nejzajímavější odkazy k Moldávii:


Kompletní průvodce po Moldávii. Patrně nejucelenější stránka o Moldávii, možnostech cestování, památkách, historii a kultuře. Velmi přehledné, interaktivní.

Průvodce po Moldávii. Poněkud méně přehledný, ale rovněž obsáhlý zdroj informací o Moldávii a Podněstří.

Velvyslanectví ČR v Moldavsku. Oficiální informace pro cestovatele do Moldávie a Podněstří, česko-moldavské styky.

 

Cestopis z Moldávie 2002/2003:

Z Brna do Kišiněva 

Kišiněv. Příjemná přednovoroční metropole   

Soroca. Chůze na pohraničním ledu    

Orhei Vecchi. Od náboženství po pravěk

Tiraspol. Bendery. „Sdělano v PMR“

Gagauzie. Gagauzština, víno a Nový rok

Capriani. Moldavský venkov a duchovní svět.

Kišiněv II. Nostalgické loučení u vínka a útěk z ledového království

Gagauzie podruhé. Exkurze po gagauzském národním obrození.

Comrat – Pardubice. „V každém městě několik nádraží“

Z Brna do Kišiněva

Brno – Iasi. Accelerat a permafrost

Jedné krásné vánoční noci si dáváme sraz mezi místními bezdomovci na brněnském hlavním nádraží. Rychlík Pannonia je zcela prázdný – působí to až trochu tajuplně jako kdybychom byli nějakým vlakem rachotícím tmou kamsi do pekel.

Cesta do Rumunska ve čtyřech byla zcela v pohodě, dokonce ani legendy, které si z předchozích zkušeností vyprávíme o rumunských průvodčích, nejsou na místě. Ačkoliv nám v Brně na nádraží tvrdili opak, nemusíme mít při cestě z Čech do Rumunska povinně místenku.

Naše polovina, která směřuje do Moldávie se loučí s příjemně vytopeným rychlíkem ve stanici Alba Iulia. Malé městečko pro nás představuje první problém – musíme si někde vyměnit peníze, abychom měli na místenku na vlak po Rumunsku, která je nejenom povinná, ale je dokonce i doporučeníhodná pro všechny vlaky typu accelerat. Jenže zkuste si o svátcích vyměnit peníze v nějakém malém českém městečku. Nakonec nám za pomocí posunků, kalkulačky a několika rumunských slovíček vyměňují na jedné benzínce. Celkem rádi se vracíme na nádraží – není žádné vedro – patnáct stupňů pod nulou. Jdeme se zahřát čajem do místní zaplivané nádražní hospůdky s jejími zřejmě stálými exempláři. Čekat zbylou hodinu na vlak chceme nejprve spořádaně v čekárně 2. třídy, ale poznáváme, že se na to tady moc nehraje – v zimě je čekárna 2. třídy určena pro bezdomovce, zatímco normální cestující hledají úkryt a teplo v 1. třídě.

Těsně před odjezdem vlaku si malujeme teploučké, třeba i nacpané, kupé v acceleratu. A skutečně, všechno je to tak – v kupé nás je osm, relativně teplo. Když usedáme, nevíme, že se slovo accelerat pro nás stane symbolem mrazu. Asi po hodině si tak s Jardou říkáme, že nám začíná být nějaká zima. Zpočátku máme pocit, že to udělal průvodčí, který otevřel dveře a vpustil do kupé zimu z uličky. Postupně však vychází najevo krutá pravda – náš vagón přestal topit a ostatní vagóny jsou zcela zaplněné. Asi v jedenáct hodin to nevydržím a jdu do spacáku. Kupé se nám postupně vylidňuje a když jsme zbyli sami, choulíme se vleže do spacáků a snažíme se udržet alespoň minimum tepla.

Ráno vystupujeme v Iasi v 7 hodin ráno a dotek nohou o zem příliš necítíme – říká se tomu permafrost, tedy v tomto smyslu „mražené nohy“. Ani nádražní hala nepřinesla příliš mnoho tepla – trochu zde profukovalo a velký prostor nebylo možné vytopit pořádně. Klíčovým faktorem se ukazuje automat na nápoje, z krize nám pomáhá teplá čokoláda z jeho útrob. Něco teplého a sladkého do žaludku a jsme z nejhorší krize venku.

Iasi – Kišiněv. Jedna cena a dva dopravní prostředky

Nakonec můžeme jít hledat autobus do Kišiněva – vlak jede až moc pozdě. Místo toho nacházíme řidiče, který by nás hned vzal na Kišiněv. Morálka definitivně padá a na 10 dolarech za osobu kapitulujeme.

Zato jedeme okamžitě „uraganom“. Řidič to na hranicích dobře zná. Kývne na jedno auto: „Avram prijechal“. Po chvíli jednání mezi řidiči si k nám přisedá ještě jedna žena, se kterou to údajně půjde lépe. No, proč ne. Trochu jsme sice zamrzli u Rumunů, ale nebylo to tak zlé. Moldavané nedělali nejmenší obstrukce a po chvíli vstupuji na území poslední, patnácté republiky bývalého SSSR, kterou jsem ještě nenavštívil.

Z hranice se ale vydáváme trochu jiným směrem než na Kišiněv. Řidič směruje spíše na sever do města Balti (Bělcy). Už si připravuji, jak se s ním začnu hádat o zlevnění ceny a přesvědčovat jej, že nejsme tak blbí turisté.

Ale nakonec to není potřeba. Zastavujeme sice na autobusovém nádraží v Balti, ale řidič nám překotně vysvětluje, že nám zaplatí „maršrutku“ do Kišiněva, která naštěstí odjíždí skoro okamžitě.

V teplé maršrutce si můžeme konečně vydechnout, definitivně se zbavit permafrostu a také se rozhlížet okolo sebe. Moldávie vůbec není jednotvárná rovina, jak jsem si trochu představoval. Jsou zde mírné kopečky pokryté většinou poli nebo vinicemi. To je správný moldavský stereotyp – zemědělství a především víno. Při pohledu na ty nízké stromky se mi už sbíhají sliny na praktickou degustaci. Občas se okolo silnice objeví lesík a slunce a okolní sníh vytvářejí dokonalou zimní idylu jako z prospektů moldavské turistické agentury.

Projíždíme okolo města Orhei, kam se vydáme v nejbližších dnech. Dokonce se mi podařilo identifikovat i odbočku, kde budeme muset zastavit řidiče.

V příjemném rozpoložení, vyvolaném teplem i příjemnou krajinou, přijíždíme do rušné metropole Moldávie.

Kišiněv. Příjemná přednovoroční metropole.

Kišiněv avtovokzal. Hektická atmosféra přednovoročních nákupů, autobusy sem a tam. Chvíli nám to trvá, než se zorientujeme. Vyměnili jsme si naše „zelené“ za místní peníze s portrétem Stefana cel Mare – kultovního panovníka moldavských dějin. Je na všech bankovkách.

Několik dotazů nám trvá, než najdeme nějaké ubytování. Proti mé zkušenosti z dalších zemí Sojuzu, nás těžce zklamali taxikáři. Ti mi vždy pomohli v problémech a našli mi ubytování u někoho „na kvartire“. Tentokrát nás všichni posílají do hotelu – údajně za 40 lei (asi 2,6 dolarů). To by šlo. Hotel jsme sice našli, ale taxikáři v nás zřejmě ne zcela poznali cizince, zato když na recepci vytáhneme pasy, tak se cena zvedá skoro dvakrát. Ale 76 lei na osobu + 9 lei jednorázová registrace – to jsme ještě vydrželi. Navíc pokoj je skvělý – televize na pokoji, teplo, pohodička.

Trochu oddechu a jdeme se ponořit do uliček Kišiněva. Velmi nás zaujala katedrála na centrálním náměstí. Za ní se tyčí typicky sovětská budova bývalého Nejvyššího sovětu, dnes sídla vlády s hrdě vlající červeno-žluto-modrou vlajkou (sparťanští fanoušci by sem mohli docela dobře zapadnout). Supermoderní palác presidenta je na stejné třídě, jen poněkud dále na západ. Nás zajímá především východní část. Nejprve ale mapa a knihy. Pro mě to znamená několika minutové rozhlížení se po obchodě. Nevydržel jsem a koupil tři knihy na katedru. Mé knihkupecké ego je prozatím uspokojeno.

Procházíme rušnou třídou, všude lidé blázní s nákupy – to, co my jsme měli minulý týden, zažívají pravoslavní nyní. Obchody jedou naplno. Tady se bída země neukáže. Najednou všichni mají peníze, plné tašky vybraných lahůdek (místní vinnou produkci samozřejmě nevyjímaje). Doslova mi tečou sliny u jednoho stánku, kde je vystaveno asi 40 druhů červených a podobný počet  bílých vín, nepočítaje v to moldavské koňaky.

Jako z pohádky působí malý pravoslavný chrám nedaleko místní akademie věd s typickou teplou atmosférou, která je mi blízká, přestože nejsem věřící.

Docházíme až na nádraží – z měst nám zatím něco říká především Tiraspol a Ungheni – do obou míst budou zřejmě směřovat naše kroky. Zjišťujeme cenu jízdenky do Tiraspolu – směšných 13,40 lei (asi 25 korun). Ale tam pojedeme až za několik dní. Ale vlaky alespoň trochu jezdí, raději bych se spoléhal na ně. Bohužel síť je poměrně málo hustá – vlaky v Moldávii jezdí z Kišiněva na sever přes Ungheni, Balti do pohraniční Oknice (ukrajinské hranice) a na jih přes Bendery, Causeni (Kaušeni), Besarabjasku do Reni na Ukrajině. Z Bender pokračují vlaky dále přes Tiraspol a do Oděssy.

Večer teoretizujeme nad programem a konečným rozhodnutím je vydat se zítra na nejdelší trasu na sever do pevnosti Soroca.

Soroca. Chůze na pohraničním ledu.

 

Po řece Dněstr plují ledy,

Nechávajíc u břehu svoje sledy.

Sorocká pevnost na břehu mlčky stojí,

proti ní Turek ni Rus dávno nebrojí.

Tak dávno plavou ledy řekou.

 

Ráno se dostáváme do chaosu na autobusovém nádraží. Jsou svátky a jízdní řád platí značně symbolicky. V 7 hodin sice odjíždí maršrutka, ale už je plná – lístky jsou nám k ničemu. Bere nás jeden borec černou maršrutkou, i když ta se plní až po více jak hodině. No, hlavně, že jsme vyjeli.

Nejprve už známou cestou do Orhei a poté se pole okolo stáčejí na sever. Milice na silnicích prudí stejně jako jinde – náš šofér se vrací s mnohoznačným úsměvem na tváři a zamrzlý. „Vot ješčo protokolčik“. O obsahu toho „protokolčiku“ můžeme pouze spekulovat.

Po dvou a půl hodinách jízdy se dostáváme do Sorocy. Studené počasí, sněhem přikryté provinční městečko, jedna hlavní ulice, okolo které jsou koncentrovány všechny významné body. Z našeho turistického hlediska je nejdůležitější pevnost Soroca na břehu Dněstru. Tam na druhé straně řeky je už Ukrajina – láká mě to přejít si jen tak na druhou stranu na černo. Ale je to samozřejmě nesmysl – asi by to neprošlo s vízy.

Pevnost je bohužel rovněž zavřená – není sezóna – a ani v muzeu, kde byly avizovány klíče, evidentně nikdo nebyl. I tak můžeme obdivovat mohutnost jedné z významných pevností tady na bývalém pomezí Ruska, Polska a Osmanské říše.

Svahům nad městem se říká Cikánská čtvrť, kdysi zde žili cikáni. Dnes zde nacházíme jednu synagogu, tedy i silnou židovskou populaci. Uličky směrem nahoru nabízejí píše tristní pohled. Spousta domků je opuštěných, zahrádky neudržované a úplně nahoře se tyčí torza nedostavěných kdysi zřejmě velkoryse projektovaných staveb. Tady často skončily nebo končí peníze ze „zarobotků“ (cest za prací) – lidé odcházejí většinou do Ruska, ale někteří se uchytí i v Polsku či v Západní Evropě. 

Dnes je v Soroce problémů až dost - v panelácích často neteče voda, není teplo nebo elektřina, a to i v zimě. Zůstal zde funkční jeden z mála závodů – konzervárna ovoce, která dokázala přežít a vyvážet do Ruska, na Ukrajinu, a dokonce i na Západ. Výplaty sice nejsou nijak velké – okolo 800-1500 lei podle místa (asi 50-90 dolarů), ale kdy se do toho započítají i výtěžky z vlastních „ogorodů“ (zahrádek), zaručuje to relativně slušné živobytí. Pro srovnání maršrutka do Kišiněva a zpět stojí asi 60 lei. Hůře jsou na tom důchodci, kteří se musejí spokojit s penzemi od 200 lei výše, což vydá opravdu jen na živoření.

A tak si lidé přivydělávají převážením věcí z Ukrajiny a zpět. Jenomže ani tady nemají klid – všude číhá někdo, kdo má moc zadržet, udělit pokuty, respektive požadovat úplatky. Podle chlapíka, se kterým jsem se bavil cestou zpět, tak je v tomto směru „nejvyspělejší“ ruská milice. „Oni nám spíše říkají – když dáš, tak dáš, když nedáš, tak nedáš. A to jim člověk ještě i rád dá - tu trochu jablek, tu bedničku švestek, podle toho, co vezeš. Ale Ukrajinci se jen derou k penězům.“

Na Ukrajinu jsme si to nakonec netroufli a spokojili se s obdivným pohledem na motorovou bárku, která si v poměrně rychlém proudu klestila cestu mezi plovoucími ledovými krami, valícími se korytem. Ale pozornost pohraničníků jsme přece jen vyzkoušeli. Zcela nepozorováni jsme prošli hraničním pásmem až k přívozu – jenom počkat na člun a dojet si na druhý břeh. Volíme raději cestu po moldavském břehu. I tak se nám podaří vstoupit do pohraničního pásma. Rád bych věděl, jak je definována ukrajinsko-moldavská hranice na Dněstru. Pokud je limitována břehy řeky, tak jsme úspěšně překročili moldavskou hranici a procházeli se po ledu. Byl odtud nádherný podhled na pevnost. Až tady jsem si uvědomil, jak asi mohlo být případným obléhatelům pevnosti, zvláště když věděli, že za silnými zdmi byla studna a dostatečně zásoby.

Naše objevitelská cesta po břehu řeky končí u ne zcela silného ledu – vzdáváme to a odcházíme na autobusové nádraží. Nepotvrdily se chmurné předpovědi řidiče, který nás vezl sem. Podle něj jsme si měli dávat velký pozor, abychom rozhodně nebyli na nádraží déle jak ve čtyři hodiny – že nic potom už nejede. Nakonec se dozvídáme, že poslední maršrutka odjíždí v 17.00.

Cesta zpět je příjemná, protože se bavím s jedním člověkem ze Soroky. Vyprávíme si o Moldávii – chudák mě tak považoval za Rusa z Kišiněva, že jsem ho přitom musel nechat. Asi to ani nepoznal, ale řekl mi spoustu věcí o Moldávii a hlavně o Soroce – část z nich jsem ventiloval výše.

V Kišiněvě stíháme večerní okružní procházku po městě, nákup nezbytných propriet k večeři – víno a pelmeně. Pelmeně sice byly z pytlíku, ale víno – Rošu de Percol – bylo skvělé.

Orhei Vecchi. Od náboženství po pravěk

Další den nemusíme vstávat tak brzy – maršrutky mezi Kišiněvem a Orhei jezdí poměrně často. Můj odhad na odbočku se ukázal v pořádku a po necelé hodině jízdy vystupujeme do bílé mlhy u cedule Orhei Vecchi. Vydáváme se pěšky, auta sice nějaká jezdí a mohli bychom celkem dobře dostopovat, ale taková procházka nám rozhodně neuškodí – alespoň se trochu protáhneme.

Okolo nás panuje velmi zvláštní atmosféra – nalevo i napravo pole, jehož černozem vystupuje na povrch a doslova dýchá vůní zamrzlé úrodné země. Viditelnost je slabá – bílá kaše opět vytváří trochu strašidelnou atmosféru. Ale tajuplně spíše vypadá socrealistický panelák ve vesnici Ivancea, až na přízemí úplně vybydlený. Nedaleko od něj je hospůdka, která láká české turisty nápisem a logem „Gambrinus“. Bohužel neochutnali jsme; teď se nám to zdálo brzy a později odpoledne jsme jenom profičeli autobusem okolo.

Tato vesnice nám jinak přišla nic moc. To další vesnice – Branešti, za kterou se odbočuje na Orhei Vecchi, vypadá docela jinak. Žije zřejmě z těžebního průmyslu – okolo byly vidět lomy na stavební kámen. Jedno z bohatství Moldávie, kromě zemědělství. Domy jsou zde natřeny charakteristickou modrou barvou. Připomněl jsem si Uzbekistán, kde jsou na vesnicích i ve městech domy natřeny národními barvami. Tady je národní barva modrá (taková máme například i víza), stejně jako na domcích. Ale později jsme dozvěděli, že barva domků je velmi tradiční, modrá se používá odedávna, ale nedozvěděli jsme se proč tomu tak je. Hlavně, že se nejedná o nějakou politickou propagandu.

Na zastávce si chceme ověřit směr. Toho se ujala jedna bábuška a velmi podrobně nám vysvětlila cestu. Moldavsky, tudíž nám mnoho nepomohla. Málem jsme se tak probourali do místního pasťáku nebo něčeho takového. Okolo cesty se táhla zeď, ostnatý drát a baráky – vypadalo to jako věznice s mírnou ostrahou.

Naštěstí jsme o něco výše objevili značenou odbočku, což je jinak na moldavském venkově docela zvláštnost. Po dvou a půl hodinách chůze se trochu vyjasnilo, mlha se začala pomalu zvedat a uviděli jsme jednu z nejdivočejších scenérií v celé Moldávii. Dva prudké ohyby řeky Raut si zde prorazily cestu hlubokým údolím v nejvyšších místech určitě se stometrovým převýšením. Ostroh, který byl na těchto strmých skalách, ze tří stran omývaný řekou, byl jako stvořen pro nějakou stavbu. Hrad nebyl potřeba – tato oblast nebyla tak strategicky významná. Stranou od všech cest – ideální místo pro klášter nebo poustevnu. A tak zde vznikl jedinečný komplex skalních klášterů s okny na srázy nad řekou. Dnes tyto modlitebny opět slouží svému účelu a dokonce dostaly i zcela regulérní dveře a okna.

Je vidět, že historie celé oblasti však sahá ještě hlouběji – nejprve jsou to prehistorické nálezy lidí z doby kamenné a bronzové, které jsou  vystaveny ve zdejším muzeu. Nálezy mincí z různých koutů tehdy známého světa svědčí o čilém obchodním ruchu (byť toto místo bylo přece jen stranou obchodních cest). Ještě hlouběji do prehistorie, nebo spíše geologie oblasti nás zavedly skalní stěny pod celami s tisícemi zkamenělých mušlí – až sem musela dosahovat hladina moře – vypadalo to dokonce jako na nějakou pláž. Nejsem odborník na geologii, ale ty skály mazaly jako křída nebo vápenec, můžete si vybrat, ale na geologický vývoj této oblasti určitě na akademii věd Moldávie existuje nějaká zajímavá práce.

Kostelík, který tvoří dominantu celé oblasti, je poměrně v dezolátním stavu – právě se opravoval a je zavřený. Kvůli výhledům zezdola i shora si dáváme výšlapy po skalách, stejně jako několikeré překročení zamrzlé řeky Raut.

Nádherně se vyčasilo – celý prostor zalévalo měkké zimní slunce nízko nad obzorem, příjemná teplota – ani mráz, ani teplo – to byl jeden z nejkrásnějších dnů, který jsme prožili v Moldávii.

Pomalu jsme si prošli celý ostroh, podívali jsme se do mohutných vytesaných galerií, které vypadaly jako kulometná hnízda. Nakonec se ukázalo, že se jedná o prachobyčejné kamenolomy. Alespoň tak nám to vysvětlil místní člověk. Chvíli jsme s ním postávali na mostě. Na místní vesnici to rozhodně není jednoduché živobytí – sice „na jedu chvatajet, no razvitije nikakoje“.

Za tím samým mostem od vesnice Trebujeni [Trebuženi], vedle silnice jsou další místní architektonické zajímavosti – zbytky starých tureckých lázní a o něco dále i dvojitý pás hradeb, který protíná silnice. Takové zajímavosti jsme kvůli mlze na cestě tam ani nezaregistrovali. Z hradeb je krásný pohled na vesnici Trebujeni s kostelem a řekou zamrzlou řekou, na které místní kluci hrají hokej.

Kráčíme po cestě zpět. Daleko jsme nedošli a sebral nás autobus jedoucí do Orhei. Může nás dovézt do Orhei nebo na „razvilku“, tedy křižovatku na hlavní cestě mezi Orhei a Kišiněvem. S trochou lítosti jsme minuli ceduli s nápisem Gambrinus a po necelých 20 minutách stopování lezeme do jednoho autobusu na Kišiněv.

Chceme se podívat i na místní „peregovornyj punkt“, abychom zavolali známým do Comratu, centra Gagauzie, kde s námi počítají. Spojení se zdařilo a my se můžeme těšit na Nový rok strávený v gagauzsko/ruské rodině.

Večer si dáváme trénink u další lahvinky dalšího vynikajícího vína – snažíme se degustovat –skoro každý večer jedna láhev. Dnes to ale nesmíme moc přehánět. Zítra nás čeká náročný den s brzkým vstáváním.

Tiraspol. Bendery. „Sdělano v PMR“

Ranní vstávání je opravdu to nejtvrdší – rozhodli jsme se použít vlak v 6.12 z Kišiněva. Vstáváme o půl páté a přece jen tak tak dobíháme na vlak – to jsou teda Bermudy!!! Ve vagónu je i video – že by se moldavské železnice alespoň v něčem přibližovaly rychlovlakům na západě? Ano, ale typicky po sovětsku. Chceš li ve vagónu video míti, musíš s váčkem peněz býti. Dvě a půl hodiny s krvákem Smrtelná zbraň. Rusista si alespoň vychutnal ruský mat, doma bych se na takovou blbost rozhodně nedíval.

Ještě skoro za ranního rozbřesku vystupujeme do davu čelnoků (obchodníčků, kteří jezdí sem a tam se zbožím) s ohromnými taškami na cestě na Ukrajinu. Netrvá to ani dlouho a Podněsterská republika skutečně potvrzuje svůj lehce policejního status. Stačilo ukázat naše obličeje a nejistotu při hledání zpátečního vlaku a už jsme v síti místního milicionáře.Už jsem čekal cokoliv, ale jeho reakce mě velmi překvapila – v klidu si prohlédl moldavská víza, uznal je za hodné pohybu po Podněstří a na závěr se jenom tak zeptal : „Aren’t you spy?“ Své špiónství jsme rozhodně popřeli a byli jsme milostivě propuštěni.

Intuicí se dostáváme na bazar – konečně pořádný pirožek – nejlepší za celou cestu. Jinak nám Tiraspol přišel jako značně venkovské město, nijak nepřipomínající centrum hlavního města samozvané republiky. Byl jsem až trochu překvapen, že se na ulicích neobjevila zvlášť silná propaganda – až na vyjímky žádné plakáty hrdě vyhlašující nezávislost neuznané republiky. Nikde ani portrét „velikého“ Smirnova, presidenta republiky. Jenom na nádraží jsme našli plakát 12 let nezávislosti PMR, jak se republika oficiálně označuje. Celá nezávislost působí trochu podivně. Ano, existuje vlastní měna – podněsterský rubl. Existují i nějaké hranice, což jsme ve vlaku pocítili jenom tak, že moldavští pohraničníci procházeli vlakem až v první stanici za „hranicí“. Nikdo ale nevydává víza. Můj sen – mít razítko z PMR - se mi nesplnil. Ano, uspořádání země není považováno za demokratické, ale to ještě nic neznamená – místní politická scéna by zřejmě byla natolik rodinná a, v místních poměrech natolik zkorumpovaná, že hra na demokracii by zde zřejmě neměla smysl. Samotné lidi v Podněstří spíše vzbouřená republika obtěžuje – na cestě do Kišiněva mají o jedno otravování a úplatky na „hranicích“ více. Většina lidí má stejně moldavské pasy. Nezávislost spíše během doby tak nějak sama odezní. Řešení celého problému však již nejméně 10 let visí ve vzduchu a nic se neděje.

Pro nás je ale sympatické, že všude zní ruština a i když se na většině území Moldávie dá rusky domluvit, přece jen už se člověk neubrání trochu pocitu odcizení – hovoříte sice jazykem všeobecného dorozumění, ale všude okolo zní jiný jazyk. Toto se v Podněstří nemůže stát. Naštěstí jsme podobný pocit zažili o den později na jihu v Gagauzii.

Procházíme okolo symbolu nezávislé republiky - mohutného socialistického paláce vlády a presidenta a nadživotní jezdecké sochy Suvorova, místní hlavní historické postavy, která našla své vyobrazení na místních bankovkách. O mnoho více k vidění tady ani není, a tak míříme na cestu do druhého velkého města Podněstří – Bendery. Zde byla vystavěna v 18. století velká vojenská pevnost a dodnes v ní vojenská posádka – postupně se ztenčující ruský kontingent.

Cesta slavným trolejbusem č. 19 Tiraspol – Bendery nás zavedla až na most přes řeku Dněstr. Zde jsou tedy Bendery – předpolí na pravém břehu Dněstru, které vojska PMR udržela. Bendery nás vítají vojenským postem s maskáči a kulometným hnízdem. Celé to je poněkud podivně namířeno na druhou stranu Dněstru, tedy proti vlastní Podněsterské republice. Cíl tohoto opatření mi zůstal záhadou. Za mostem následuje ukázka holdu podněsterské nezávislosti – pomník s tankem. Benderskou pevnost jsme, vzhledem k vojenské posádce, ani nezkoušeli navštívit.

Město je přece jen oproti Tiraspolu trochu živější, možná je to také tím, že bazar je roztažený na ulicích po celém centru, tak se nám to zdálo trochu zalidněnější. 

Jarda, znalec piva a „sběratel“ jeho ochutnávek, hledal pivo, které by bylo „sdělano v PMR“. „To by byla pecka, kdybych mohl někoho trumfnout otázkou: ,už jsi pil pivo z PMR‘?“ Nakonec se nám takové pivo podařilo nalézt – Staraja Kreposť. Upřímně řečeno – podobný hnus už jsem dlouho nepil. Ale můžeme říci, že jsme ochutnali. A to ještě si jej dívka před námi koupila jako beduín po přechodu Sahary. Přišla ke stánku a zoufalým hlasem se zeptala: „U vas jesť Zolotaja bočka?“ Holt, když někdo potřebuje, tak mu to je jedno. Uznávám, že my jsme lehce rozmazlení českým „bahnem“.

Uspokojeni tímto turistickým zážitkem hledáme nádraží Bendery-1, abychom se stejně museli přemístit na druhé nádraží – nejbližší vlak odjížděl až večer. Místní nám poradili jakousi zkratku mezi garážemi a poli – evidentně často využívaná cesta. Podél kolejí se tak dostáváme na nádraží Bendery-2 a čekáme na soupravu „spěšného vlaku“ Oděssa – Kišiněv. Rozdíl mezi těmi vlaky je v ceně, nikoliv v kvalitě nebo rychlosti - z Bendery-1 do Kišiněva stojí více jak o polovinu méně.

Dvě a půl hodiny se ještě můžeme kochat tradiční moldavskou krajinou. Z ní na mě dýchá příjemný klid a pohoda. Uvědomuji si, že Moldávie je taková obyčejná země, kde skutečně není nic tak významně pozoruhodného, ale právě to je na ní zajímavé. Právě to, že turisté málokdy jedou do země, která není něčím zvláště pozoruhodná, je zřejmě důvodem, že Moldávie se asi nikdy nestane turistickým centrem. Každý si podle svého může pomyslet, zda je to dobře nebo ne.

Největší překvapení dne nám připravil Kišiněv. Kráčíme na hlavní třídě Stefan cel Mare a najednou se k nám přitočí milicionář a požádá o pasy. To bych v demokratické Moldávii zase tak nečekal. Navíc začal mít problém, protože prý nemáme nějakou registraci z hotelu. „U Vas na golově veď ně napisanno, čto vy turisty.“ Na můj návrh na cestu do hotelu, že tam stejně jdeme, odpověděl, že se mu tam nechce a raději si to zjistíme na „milicejskom učastke“. Potom se ke mně přitočil a odvedl si mě stranou. A je to tady, pomyslel jsem si. „Davaj brat, schodim kuda nibuď na pivo, ty mě zaplatiš i vsjo budet v porjadke,“ řekl si takto evidentně o úplatek. Jenomže nenarazil na toho správného – úplatky zásadně nedávám, pokud to sám nepotřebuji. Rezolutně odmítám přispívat k rozvoji místní korupce. Chtělo se mi sice na pokoj, ale přinejmenším, říkal jsem si, se podívám na místní policejní stanici. Už jsem navštívil mnoho podobných zařízení v několika státech SSSR, ale jak se chovají „na domácí půdě“ moldavští policisté, to ještě nevím. Už jsem se začínal i trochu těšit, ale asi po 300 metrech celá akce našeho chlapíka otrávila a prohlásil: „och, zaje…sja ja s Vami. (část slova není reprodukovatelná) Iditě, kuda Vas čert poněset.“ S tímto nám vrátil pasy a celkem přátelsky se s námi rozloučil. Možná tímto obšírným vyprávěním dělám z komára velblouda, ale v Moldávii přece jen trochu vládne nějaký pořádek, což se rozhodně o většině post-sovětských republik vůbec nedá říci.

Gagauzie. Gagauzština, víno a Nový rok.

Opouštíme příjemný pokojík, který nám poskytoval přístřeší po tři noci a chystáme se na cestu k našim neznámým „známým“ do Comratu. Cesta byla provázena novou informací o druhém, jižním autobusovém nádraží v Kišiněvě. Chvíli nám také trvalo, než jsme zjistili správný směr a v kišiněvském blátě se dostali na správné místo. Jízdní řády z centrálního nádraží fungují pouze teoreticky – náš autobus odjíždí až za 2 hodiny. Nic, posedíme, v klidu se najíme, abychom půlhodiny před odjezdem zjistili, že náš autobus stojí na místě a je úplně plný. Sice to máme na stání, ale snad to nějak vydržíme. Okna jsou stejně věčně orosená – moc bychom toho neviděli. Osobně jsem toho moc nelitoval, protože stejnou cestu jsem potom absolvoval ještě třikrát, pokaždé za jiných okolností.

Za dvě hodiny se dostáváme do oblasti Gagauzie – městečko Čilišmija se takovým předělem. Zde začíná oblast tzv. Budžacké stepi, krajina je mnohem rovnější než dále na sever, který je  protkán říčními údolími a kde celkový ráz krajiny je mnohem členitější.

Chlapík za námi se svou hezkou dcerou mluví gagauzsky – trochu se tomu dá i rozumět. Kdybych skoro úplně nezapomněl turecky, tak bych snad rozuměl i více. Přejíždíme koleje – neklamné znamení blížícího se Comratu.

Comrat je rovněž malé městečko, člověk by ani neřekl, že se jedná o správní středisko gagauzské autonomie. Chvíli váhám, jestli nemám použít turečtinu, abych se zeptal na ulici, která nám byla do telefonu řečena. Nakonec se ale ptáme rusky a dobře jsme udělali – ruština zde zůstala jako lingua franca. Na druhém místě je gagauzština a až jako třetí stojí moldavšina. Moldavanů je zde málo a mnozí Gagauzové v Comratu mluví spíše rusky než gagauzsky. To ostatně potvrzují i naši noví známí, které jsme po krátkém hledání našli. Přestože v sobě mají gagauzskou krev, domluví se pouze rusky. Přemýšlím, že do budoucna by to mohl být docela problém – tlak na používání moldavštiny se bude zvyšovat, dá se předpokládat i větší mobilita. Mladé generaci na moldavských vesnicích už ruština nic říkat nebude. Navíc vyrůstá i další pokolení lidí, kteří byli vzděláváni pouze v ruštině a moldavštinu nezvládají. Vzájemně se tyto skupiny nebudou moci domluvit, a to může být do budoucna výrazným konfliktním potenciálem.

Seznamujeme se. Pro mě je nejzajímavější dcera Olja, která studuje dějiny Gagauzů – pro mě dokonalá příležitost vyjasnit si některé historické věci – chudák Jarda se trochu nudí, v duchu se mu omlouvám, ale snad se mi konečně podaří vydat v lepší verzi článek o Gagauzech v Moldávii . K mému starému článku mi přibylo několik poznámek a vzhledem k tomu, že se pojedu zřejmě ještě jednou už sám, tak těch znalostí o Gagauzech bude ještě více.

Mezitím máme konečně možnost ochutnat kromě místních specialit také gagauzské domácí víno. To jsme ještě nevěděli, že toho večera se stane naším osudem. Když jsem Olju definitivně unavil svými dotěrnými otázkami, nastoupil večer. Docela rádi jsme na chvíli vypadli na chvíli do města. Venku se z blátivého počasí udělala skvělá zimní pohádka – padal sníh a vytvářely se menší závěje. Konec roku se vší romantikou.

Z hlediska běžného turisty, jakým byl například můj věrný spolucestovatel, není Comrat nijak významné městečko a nebýt gagauzského muzea a občasných gagauzských nápisů na některých oficiálních budovách, nic by nenasvědčovalo tomu, že tady Gagauzové žijí. .

Okolo půl desáté posledního dne roku měla být podle titulků v televizi v centru města hudba, snad i folková, ale na náměstí duněl z ampliónů ruský nebo turecký pop, tedy přesně to, co je slyšet z každého stánku s kazetami. Na dotaz, zda bude také něco gagauzského nám konferenciér odpověděl, že asi moc ne, tudíž to vzdáváme.

Doma už jsou hosté na oslavách příchodu Nového roku – bratr tatínka, jinak majitel vinohradu, jehož produkty jsme již měli a máme tu čest ochutnávat. Domácí víno z letošního roku je skutečně dobré, lehké, ještě má lehké bublinky – ideální stolní víno.

Netrvá to dlouho a je zde první příchod nového roku – tentokrát oslavujeme Nový rok na třikrát. Jednou sledujeme projev Vladimíra Putina z mrazivého moskevského Kremlu. Vzhledem k silné rusifikaci celé rodiny zde zůstal zvyk vítat moskevský Nový rok. Padá první láhev šampaňského.

Druhá vyšuměla v našich hrdlech o hodinu později, kdy se přiblížil moldavský nový rok. Tady už ale žádné napjaté sledování televize – presidentovi Vladimíru Voroninovi, který moldavsky hovořil z Kišiněva, tady nikdo nerozumí a staronového baškana (hlavního představitele) gagauzské autonomie Tabunščika, zvoleného před několika měsíci ve značně podivných volbách, v Comratu nemají příliš v lásce. Přesto i druhá „butylka“ šampaňského z moldavských vinných závodů v Cricově padla. U nás ještě pořád byl starý rok, podařilo se mi z mobilu zavolat domů a popřát v rychlosti všechno nejlepší. Poslední oslava nového roku byla v jednu hodinu místního času, ale to už jsme sledovali na hodinkách hlavně my s Jardou. Už nebyla ani láhev místního šumivého, a tak jsme se museli spokojit s domácím vínem. Moc dlouho za nový rok jsme to ale netáhli – upřímně řečeno, očekával jsem, že to bude horší, ale do hodiny se většina společnosti rozešla po domech nebo po postelích a i nám nezbylo než zalehnout.

Ráno jsme si tak mohli v klidu přispat. Než jsme se všichni probudili, mohl jsem si alespoň opsat několik básní z výboru gagauzské poezie Stěpana Koroglu. (zde uvádím přebásnění do ruštiny). Většinou jsem si vybral písně o Budžacké stepi. Dnes ve mně vyvolávají dojem prostoru, který jsem nejvíce pocítil o dva dny později na trase Kišiněv – Comrat. Ale o tom až později.

Až po obědě jsme se konečně rozhoupali k malé procházce a zjištění maršrutky zpět do Kišiněva. Chtěli jsme odjet nějakým večerním spojem, ovšem jediná maršrutka jela o půl druhé – tedy už za hodinu. Nový rok je Nový rok, nikdo nechce jezdit, takže se nakonec rozhodujeme jet. V rychlosti balíme věci a utíkáme na nádraží. Ještě za světla se můžeme kochat již zmíněnou Budžackou stepí za skvělého počasí, kdy jsou pole pocukrované čerstvým sněhovým popraškem. Ještě dnes vidím dlouhé aleje, daleké výhledy málo členité krajiny, černozem, která tu a tam vystupuje z bílých plání nebo naopak viničné či ovocné sady. Prostě venkovská idyla se vším všudy.

S nastupujícím soumrakem vystupujeme u třídy Stefan cel Mare a po krátké diskusi v recepci dostáváme příjemný pokojík v jinak typické socialistické budově hotelu Zarya. Nikam jinak se nám ani moc nechce. Říká se, že člověk je konzervativní.

Capriani. Moldavský venkov a duchovní svět.

Náš poslední společný výlet míří do obce Capriani relativně blízko Kišiněva. Ve vesnici je jeden z mnoha zajímavých klášterů, kterými je proslulá především severní část Moldávie. Ale tam se dostaneme snad až příště.

Zatím sedíme ve vlaku Kišiněv – Ungheni a „uháníme“ po sluncem ozářené a mrazem sežehnuté zemi. Od dnešní noci totiž opět udeřily mrazy a máme co dělat, abychom se trochu zahřáli. Vystupujeme jednu stanici za Strašeni – už z vlaku vidíme odbočku silnice na Capriani. Trochu se obáváme, aby vlak nezastavil až někde daleko, ale zastávka je asi jen kilometr za odbočkou. Mrazivý vítr, vanoucí do obličeje, nám dává docela zabrat. Našemu nadšení to však nebrání - když uvidíme opuštěnou, možná i památkově chráněnou, ale také funkční klasickou studnu, kde se vědro do vody dostává pomocí dlouhé páky, fotoaparáty makají i v mrazu. Ve svatém nadšení se nám podařilo nabrat trochu vody. V minulosti se takto dobývala všechny voda. Trochu jsme nacákali kolem a voda poměrně rychle zamrzá. Ve stínu to odhadujeme na mínus deset stupňů, ale protože jdeme celou cestu po slunci a navíc se obracíme po větru, není to nic nepříjemného.

Procházíme už čistě moldavskou vesnicí. Podobně jako po cestě na Orhei Vecchi míjíme na modro natřené domky vesnice, místní skoro miniaturní, ale o to malebnější dřevěný kostelík se zlatou kopulí. Jakoby to byla příprava na vesnici Capriani.

K té musíme ještě překonat malý zalesněný hřebínek a projít záplavou vinohradů – jako zatím skoro všude v Moldávii (pouze na severu jsme těch vinohradů viděli málo).

Postupně se odkrývá pohled na kopule kláštera a místního kostela. Nejprve se vydáváme ke  kostelu. Tváří se na nás trochu podivně, tak jsme si jenom prohlédli nové nebo rekonstruované kresby. Celý kostel místní dobrovolníci zametají a zdobí na následující sváteční dny, kdy se budou slavit pravoslavné vánoce. To už však oba budeme doma.

Před kostelem se usazujeme na slunci a ujímá se nás jeden místní chlapík, který nás ještě jednou provedl kostelem. Dostali jsme povolení fotit cokoliv. Poprvé v životě jsem se mohl podívat za ikonostas, projít se okolo, nebo spíše za trůnem (prestolem), který slouží pouze hlavnímu představiteli chrámu. Zde leží většinou nejvzácnější předměty, kterých se může dotýkat pouze otec, stejně jako nikdo jiný nesmí procházet v prostoru mezi ikonostasem a prestolem.

Kostel je postupně obnovován, ve vesnici má kostel velkou podporu, scházejí se zde dobrovolníci k jeho opravám i údržbě. Lidé si prosté „svého“ kostela váží, jsou hrdí, že si jej vystavěli vlastníma rukama. Náš průvodce ukázal na kupoli, která byla vyzdobena hvězdami jako symbolem nebe. „Podívejte se nahoru a vyberte si jednu hvězdu,“ řekl nám. „A teď si zapamatujte, jestli ta hvězda svítí nebo ne a přejděte si na druhou stranu.“ Ukazuje se, že hvězdy, které prve zářily, z druhé strany nezáří a naopak. „Vždy alespoň jedna část hvězd září,“ vysvětluje muž.

V rozhovoru jsem úplně zapomněl zeptat se na rodinu, ve které se nedávno narodilo sedmnácté dítě. To jsme viděli ještě v Kišiněvě ve zprávách a to nás mimochodem, kromě jiného, přivedlo i sem. Dnes mohu už jedině litovat.

Přecházíme ke druhé a hlavní pamětihodnosti Capriani – místnímu klášteru. Ten leží v téměř ladovské scenérii se zamrzlým rybníčkem po kopcem, pouze typické věže pravoslavné architektury jsou odlišné od Ladových Hrusic. Celý pohled je zalit nízkým zimním sluncem.

Zde je ticho po pěšině. Je zřejmě čas oběda, protože „ženščina z kuchyně“ nese hromadu kouřících pelmeňů. V hlavním kostele je až na jednoho mnicha, který se nás lámanou ruštinou ptá, jestli nechceme koupit nějak svíčky. Tento materialistický dotaz nás poněkud překvapil a člověk přemýšlí, zda si sem takto chodí lidé pro církevní svíčky nebo sem nějací turisté už přicházejí. Náš dobrý muž se nám chlubil, že do Capriani přijíždějí poutníci z celé Moldávie, a dokonce i z Ukrajiny nebo Rumunska. Těžko soudit, co je na tom pravdy…

My se ale spokojujeme pouze s návštěvou architektonické části kláštera. Možná je to škoda – nevyužili jsme poměrně vzácné příležitosti dostat se klášterní komunity. Je fakt, že to není otázka jednoho dne, na který jsme měli návštěvu Capriani vymezenou. Přemýšlím o další cestě za duchovním bohatstvím pravoslavných klášterů, ale osobně mě to láká spíše do Ruska než do Moldávie, kde je již horší domluva v ruštině.

Kišiněv II. Nostalgické loučení u vínka a útěk z ledového království

Sedáme do maršrutky a ještě za světla se můžeme naposledy projít po Kišiněvě. Konečně jsem si mohl vyfotit mohutný presidentský palác, sochu Stefana cel Mare se zdvihnutým křížem – symbolem krále-ochránce křesťanského světa proti muslimské Osmanské říši. Tento faktor se objevuje i v oficiální sovětské historiografii, která tak hledá přirozenost spojení ruského a moldavského národa. Dnes je tento trend opačný a novodobá moldavská historiografie se spíše opírá o příbuzenství s Rumunskem a cokoliv se dělo v sovětském období, je v zásadě špatné a úpadkové. Pravdu zřejmě nemá ani jedna koncepce, ale to už přenechejme historikům.

My si chceme vychutnat poslední večer v Kišiněvě. V supermarketu si připadáme nejen jako doma, ale díky nízkým cenám také jako zazobanci. Vybíráme si jednu opravdu lepší značku - kdo by koneckonců odolal láhvi skvělého Codru, ročník 1999 za pouhých 65 Kč. Po návratu jsem úplně stejnou značku a stejný ročník viděl v naší vinotéce - skoro pětkrát dražší.

Debužírujeme, jíme a trochu i hodnotíme celou cestu. Jarda zítra odjíždí, já chci jet ještě na dva dny do Comratu.

Loučení s Moldávii se však pro Jardu ukázalo jako lehce problematické. V noci se spustil mrznoucí déšť a všechno asfaltové bylo pokryto tenkou, ale souvislou vrstvou ledu. Snažíme se klouzat se k nádraží. Cesta na autobusové nádraží, která i velkým batohem trvá necelých 20 minut, se protáhne téměř na dvojnásobek. Mezi tím jsem sebou dvakrát seknul, nepomohly mi ani vibramy na Goretexech. „Sem by se pomalu hodily mačky,“ broukám si pro sebe.

Autobus do Iasi, na který má můj kolega jízdenku stojí na nástupišti a zdá se dokonce, že chce snad i odjet, ale hlášení nádražního rozhlasu oznamuje, dokonce i rusky, že všechny autobusové linky jsou zrušeny.

Jarda se rozhoduje neriskovat a protože máme ještě dosti času doklouzat se na nádraží, raději pojede vlakem – projede si alespoň cestu z Kišiněva až do Čech po železných nitkách, kterým taková námraza nevadí. Krátké rozloučení, vlak odjíždí a já zůstávám definitivně sám.

Gagauzie podruhé. Exkurze po gagauzském národním obrození.

Musím do Comratu. I kdyby jenom pro to, že jsem si tam nechal batoh. Přemýšlím, že bych mohl zkusit jet také vlakem do Caušeni, které mě velmi lákalo, ale nakonec to nechci riskovat. Co když led nepovolí, vedlejší silnice nebudou ošetřeny? Cesta z Kišiněva do Comratu je přece jenom jedna z hlavních cest a je naděje, že po ní pojede alespoň nějaká doprava.

S těmito chmurnými myšlenkami se dobírám na jižní nádraží. Ani to nebylo jednoduché, protože spousta řidičů místní dopravy si rozmyslela cestu do kopce na jižní okraj města a místní doprava tak nefunguje. Nakonec mě jeden odvážlivec vzal.

Všechny spoje jsou samozřejmě zrušeny a první maršrutka dolů by měla jet o půl jedné. Mám na ní lístek, což bylo štěstí, protože lidí, kteří se potřebovali dostat do Comratu bylo mohem více, ale přednost měli právě Ti s jízdenkami. Ocitám se na sedadle vedle řidiče a říkám si svou muslimskou modlitbičku: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, snad to přežijeme.“

Malý dopravní mercedes sice místy na silnici plave, ale řidič je zkušený a nijak auto nehoní. Mám tedy dosti klidu si vychutnat ještě jednou krajinu na jih od Kišiněva. Čtu přitom svůj oblíbený román Popraviště od Ajtmatova (konečně jsem si je mohl vychutnat i v ruštině) a náhle se mi rozjasňuje celá ta obrovská práce, která v těchto polích dřímá. Lidé tady z pole nemají takové bohatství, střídají se zde upravené domky s opuštěnými, menší městečka s ještě rozbitějšími paneláky s malými vesnickými kostelíky. Turista, který se do těchto pohledů pořádně zahloubá, v nich objeví nečekanou krásu. Ano, něco na Moldávii je. Jak jsem již jednou psal – to zajímavé na této zemi je právě její obyčejnost, která vytváří v duši harmonii.

Přijíždím do Comratu, už jsem očekáván a dokonce mám dojednanou exkurzi v muzeu. Trochu se to protáhlo, ale přijel jsem skutečně prvním dnešním spojem z Kišiněva. Ani odsud od rána nic nejelo. Jenomže na rozdíl od podmračeného Kišiněva zde led brzy roztál díky hřejivému sluníčku.

Jdeme do muzea. Jako průvodkyni jsme dostali takovou typickou sovětskou muzeální dámu – „tady vedu exkurzi já, vy jste dospělí, měli byste už něco znát a já mám ve všem pravdu.“ Jenomže se často ukazovalo, že pravda nebyla zcela na její straně – to jsem poznal i já, ačkoliv z dějin Gagauzů znám jenom základní věci. Ještě, že se mnou byla Olja, která to celé mohla korigovat. Jenom na začátku se pokusila lehce odporovat, ale byla hned umlčena. Moje všetečné dotazy byly rovněž odsunuty na vedlejší kolej. A tak mám z muzea hlavně několik zajímavých poznámek etnografického charakteru, z historického hlediska jsem mnoho nového nezískal.

Bylo však zajímavé se podívat na ukázky moderního umění Gagauzů. Poznal jsem na fotografii umělce Savastina. Vzpomínky se mi zatoulaly do Istanbulu v létě 2000. Můj náhodný známý malíř mě zavlekl do prostředí istanbulských umělců, kde u jednoho stolu seděl člověk, jehož jméno jsem si při své skleróze nezapamatoval, ale vím jenom, že byl právě z Gagauzska a žije a pracuje právě ve městě nad Bosporem. Teď se moje zapomnětlivost vrátila jako bumerang.

Nazítří mám rozhodně lepší možnost prostudovat těch několik málo materiálů k historii Gagauzů – na tržišti se mi podařilo získat kazetu s gagauzskou hudbou, v knihkupectví jsem vybrakoval prakticky celý oddíl literatury ke Gagauzům, pravda ne zrovna bohatý, takže se moc neprohnu pod tíhou knih.

Olja mě ale halvně zavedla do tzv. „turecké“ knihovny jménem, jak jinak, Mustafy Kemala Astatürka. Turci mají Gagauzy dosti v oblibě, bývalý turecký president Süleyman Demirel sem jezdil poměrně často. Turecký element navíc také velmi silně láká současnou gagauzskou intelektuální elitu. Měl jsem možnost procházet si místní časopisy jako Sabah Yıldızı (Ranní hvězda), které již byly psány vysloveně turecky a kam přispívala většina současných gagauzských intelektuálů. Z nich se rekrutovali již umělci, horliví zastánci gagauzského obrození. Nutno dodat, že gagauzský jazyk prožívá skutečné obrození – dříve to byla maximálně součást života na zapadlých vesnicích, dnes je gagauzština slyšet celkem běžně na ulicích v Comratu, a na místní Comratské universitě někteří spolužáci Olji píší v tomto jazyce své diplomové práce. Upřímně řečeno, mám z toho docela radost a takovému poklidnému národnímu obrození fandím. Na tomto příkladu se dá také ukázat, jak probíhalo národní obrození u nás – funguje to jako stejný model. Jazyk je používán na vesnicích a některými vědci v centrálních městech (Kišiněv, St. Petěrburg, Moskva) je studován. Postupně vyrůstají první intelektuálové, kteří na konci 80. let přicházejí i s politickými požadavky autonomie a při vyostření situace jsou schopni vyhlásit i nezávislou republiku, což se stalo 19. srpna 1990.

Následují ostrá jednání, která naštěstí nedošla do výraznějších ozbrojených střetů. V současné době již je dávno po atmosféře událostí těch let, lidé mají spíše starosti s vlastní obživou, než aby mysleli na velké ideály gagauzského národa. Tato agitace se přesouvá opět na místní intelektuálskou vrstvu, která píše články do novin a časopisů, shání peníze na podporu místní kultury a staví se za rozšiřování školního vzdělání v daném jazyce, jehož vrcholem bylo otevření university, včetně malého oddílu historie Gagauzů.

To je samozřejmě pouze zlomek dojmů z Gagauzska, který člověk za těch pár hodin strávených zde může vstřebat. Ale přiznám se, že Gagauzové jsou moje tajná láska už od roku 1998, kdy jsem o nich napsal svou seminární práci.

Comrat – Pardubice. „V každém městě několik nádraží“

Brzy ráno mě Serjoža, tatínek rodiny, odváží ke svému známému, který by měl jako jeden z prvních vyjíždět směr Kišiněv. Přestože je trochu náledí, zdaleka to není taková hrůza jako před dvěma dny – dá se jet. Přece jenom se raději pomodlím. Pravda, řidič se opět ukázal jako zkušený šofér. Tajně jsem sice doufal, že bych mohl stihnout vlak do Ungheni v 8.49, ale raději to oželím, než skončit v příkopě. Ještě jednou si mohu v ranním rozbřesku prohlédnout Budžackou step. Mé dojmy zůstávají stejné jako před dvěma dny, možná jsem se trochu nechal unést romantikou.

Do Kišiněva přijíždíme přesně o půl deváté – mám na to 20 minut. Ještě, že cesta vede z kopce, takže musím spíše brzdit. Nakonec se mi „daří“ upadnout až na nádraží, zato s plnou bagáží to není zrovna žádná legrace se vstáváním. Ale stihl jsem to. Čtyři hodiny to trvá do Ungheni – poslední větší cesta po moldavském území. Na nádraží mě a můj velký batoh „přivítal“ milicionář, takže na policejní kontroly nakonec vyhrála Moldávie nad Podněstřím 3:1 (ještě jednou nás zastavil policista na nádraží v Kišiněvě). Ale ve vší slušnosti – byl jsem sice hodně tvrdý – když mě někdo zadrží, tak by měl být schopen z mého pasu pochopit, co jsem zač. A to se téhle „gumě“ nedařilo.

Ungheni je klasické sovětské město – velký bazar, dnes na blátě, několik paneláků přímo v centru a ohromné administrativní budovy. Zlatý Kišiněv. Nestihl jsem už v té rychlosti koupit víno, a tak se musím snažit tady. Bylo to trochu těžší – přece jenom byla neděli krátce po poledni. Nakonec jsem konečně našel několik lahví, které se daly označit za hodné přivezení domů. Batoh mi rázem silně ztěžkl.

Nákupy byly skončené, nic dalšího mě v tuto chvíli nedrželo v této zemi. Bylo ale nutné najít, odkud jezdí mezinárodní vlaky do Iasi. Ale to jsem musel dojít na trochu jiné nádraží. To jsem ještě nevěděl, že podobná ekvilibristika s dvěma nádražími v jednom městě mě čeká  v každém přestupním městě.

Našel jsem nádraží a byl jsem ještě jednou zkontrolován, ale věděl jsem, že snad už konečně Moldávii opustím. Tři hodiny čekání na jízdenku i na celní odbavení utekly jako voda. Jediný problém vyvstal na celnici, kdy mě jinak velmi milá a sympatická celnice nechat projet batoh přes rentgen. To by byly odhaleny na nádraží pečlivě ukryté láhve vína a mohly by být trochu problémy. Naštěstí jsem to zahrál na filmy, které by rentgenem neprošly bez škody. A potom stačilo se jenom mile pobavit o tom, jaké to je v Moldávii a jaké v Čechách.

Lehce vymrzlý vlak se pohnul směr Rumunsko. Přejíždíme velký moc přes Prut a po další asi hodině pomalounké jízdy nás vítá Iasi. Trochu jsem to nevystihl, protože pasová kontrola samozřejmě neprobíhala ve vlaku, kde na to bylo dosti času. Proč by se rumunští celníci namáhali s kontrolou ve vlaku, když lidi za nimi mohou přijít. Koneckonců, ne oni chtějí překročit hranici. Celníků byla málo, lidí mnoho a celý dav, na jehož chvostu jsem stál, se v mrazivém počasí hýbal pomalu. Trvalo to přes půlhodiny, než jsem odevzdal pas a než si mě konečně zavolali. Byla to formalita, ale nemohlo to jít jednodušeji?

Poznal jsem ovšem, že je zle – byl jsem opět na jiném nádraží než na jaké jsem přijel. Tentokrát jsem musel sebrat veškerou svoji skromnou zásobu svých slovíček v rumunštině – nakonec mi pohraničník ukázal alespoň směr s tím, že si mám vzít taxík. Na to jsem se mohl vykašlat – hlavně se musím držet kolejí a někam už dojdu.

A skutečně – po půlhodině cesty, na které jsem se alespoň zahřál, jsem byl tam, odkud jsme před 10 dny startovali na naší cestu. Nyní mě čekal ještě další problém – musel jsem si koupit místenku. V Iasi je každá pokladna určená jen pro určité vlaky a prodej začíná asi dvě hodiny před odjezdem. Navíc paní pokladní zřejmě nikdy neviděla průkaz Eurodomino a začala mi cosi vysvětlovat rumunsky, z čehož jsem pochopil, že mi místenku prodat nemůže a že to platí pouze na mezinárodní vlaky. Tato informace mě překvapila, ale chyběla mi slovní zásoba, abych jí přesvědčil o opaku. Vložil se do toho jeden člověk, který uměl trochu anglicky a nakonec nějakým způsobem místenka byla.

Všechno bylo v pořádku, vlak byl vytopený, dokonce až trochu moc – permafrost nehrozil spíše bylo nebezpečí přehřátí. Rychle jsem usnul.

Ráno mě pomohly znalosti z geografie. Věděl jsem, že Ploiesti centrem chemického průmyslu a zpracování ropy v Rumunsku. Najednou jsem se probudil skoro uprostřed noci, byl už čas příjezdu a najednou jsme projížděli okolo továrny, připomínající rafinérii a už jsem balil. Nejvyšší čas – za dvě minuty vlak zastavil na nádraží Ploiesti. Situace s několika nádražími se opakovala i do třetice. Nádraží v Ploiesti pro vlaky z Bucuresti na Arad poznám dobře, protože mě na něm kdysi průvodčí vyhodil, protože jsem neměl místenku. K potvrzení mého neblahého tušení se stačilo podívat se na jízdní řád – žádný vlak na Prahu, Budapest, nebo dokonce Arad. Z konverzace na informacích jsem vyrozuměl, že musím na nádraží Ploiesti Vest, které je na konečné autobusu číslo 2. Ale zkuste čekat, že krátce po čtvrté hodině pojede nějaká doprava.

Naštěstí z nádraží Ploiesti Sud odjíždějí vlaky na Sinaiu a dalo se předpokládat, že další zastávka bude Ploiesti Vest. O půl páté také odjížděl vlak na Brasov. Risk vyšel a krátce před pátou hodinou jsem na inkriminovaném nádraží. Teď jsem si jenom potřeboval koupit poslední místenku a sednout do vlaku, který mě vyhodí po téměř 24 hodinách v Kolíně. Musím čekat až Pannonia vyjede z Bucuresti a bude jasné, kde jsou jaká volná místa. V čekárně naplněné „vůní“ bezdomovců se mi nechtělo sedět další hodinu a půl, tak jsem se šel projít po okolí nádraží. Padal sníh a město vypadalo jako zakleté do bílého hávu – další změna počasí – za celou cestu jsme těch zvratů zažili několik.

Poslední půlhodinka na rumunském území, přijíždí rychlík Pannonia a tím v podstatě cesta končí. O den později jsem doma.