Ideologie autoritativního režimu – příklad Turkmenistánu

„Pro Turkmeny není stát, na rozdíl od Západu, ,noční vrátný‘, ani organizace, která kontroluje dodržování pořádku ve společnosti. Vidí v něm paternalistický orgán, který projevuje otcovskou starost o jeho přeměnu na jednotný národ, o jeho svornost, čekají od něj zabezpečení ochrany před vnějšími hrozbami a šťastný a svobodný život. Hlavu státu lid uznává jako otce národa.“

V každém státě existuje určitý způsob politickými elitami prosazované ideologie, s jejíž pomocí se ospravedlňují většinou citlivé záležitosti vnitřní i zahraniční politiky státu

Vliv a potřeba ideologie se poněkud méně objevují v tzv. demokratických státech, což je dáno mj. častější možností střídání vlád. I zde se v některých momentech tento faktor objevuje – například zahraniční politika Spojených států se do značné míry opírá o ideologickou propagandu – jako je odstrašování jadernou válkou, později universalismus lidských práv a od září 2001 je mezi nejvyššími představiteli administrativy USA prosazována ideologie boje proti terorismu.

Mnohem více než v demokratických státech se projevuje potřeba ideologie v systémech, které neprocházejí v pravidelných periodách politickým bojem a jejichž hlavním úkolem se postupně stává udržení sytému u moci. Obvykle platí, že s větší mírou represe se prohlubuje i míra ideologie – dnes jsou nejvýznamnějšími příklady totalitní diktatury s velkými ideologickými koncepcemi např. Irák, Severní Korea, ale také nově vznikající státy, které teprve hledají svou vlastní státní identitu. Kombinací těchto faktorů je Turkmenistán –země, která ve svém reálném politickém systému spojuje prvky stalinistických a komunistických metod vlády a orientální despocie.

Vývoj turkmenské národní identity a státnosti

Do počátku 20. století existoval etnonym Tukmen jako označení pro kmenová společenství kočující na území mezi Chivským chanátem, Bucharským emirátem a Persií. Tyto kmeny byly díky svým nájezdům hrozbou pro všechny zmíněné státní útvary - stereotyp turkmenského nájezdníka se uchoval především na íránské straně.

V 19. století začíná být patrný stále větší vliv Ruska v regionu, avšak celý tzv. Zakaspický region byl ovládnut jako poslední – až v roce 1881 byl definitivně zlomen odpor Achalských Tekkinců u pevnosti Geok Depe, která se stala jedním ze symbolů historiografické reflexe současného turkmenského režimu.

Základy skutečné turkmenské státnosti byly položeny vytvořením Turkmenské SSR z Turkestánské ASSR, části Bucharské a Chivské lidové socialistické republiky v době nového rozdělení Sovětského svazu v roce 1924. Přes vyhlášení jednotného státu Turkmenů zůstala i nadále zachována příslušnost k jednotlivým kmenům. Kádrová politika si do značné míry zachovala charakter kmenového boje, přičemž nejvýznamnější roli hrál kmen Achalských Tekkinců, který osidluje oblasti okolo hlavního města Ašgabat. V sovětském období se přesto podařilo zachovávat jistou rovnováhu mezi nejvýznamnějšími kmeny vlivem stálé rotace kádrů a stoupajícího vlivu ruského nebo rusifikovaného elementu mezi turkmenskou politickou i intelektuální špičkou. Právě rusifikovaní Turkmeni se cítili být méně spjati s jednotlivými kmeny a přispívali tak ke klesající klanové identitě a vzestupu turkmenské, ale také sovětské identity.

Postupná unifikace turkmenského národa rovněž odpovídá Andersonově teorii tzv. imagined communities, podle které se jednota národa utvrzuje rozvojem písemného styku v daném jazyce (languages-of-state). K tomuto kroku je nutná kodifikace jazyka a zvýšení podílu gramotné populace, což se v případě Turkmenské SSR (stejně jako všech středoasijských republikách) stalo právě v sovětském období.

Růst nacionalistických tendencí a postupný odchod ruského elementu ze středoasijské politiky po rozpadu SSSR způsobil zostření klanových bojů ve Střední Asii, který v případě Tádžikistánu vedl až ke krvavé občanské válce. V Turkmenistánu se prosadil do čela státu tehdejší první tajemník KS Turkmenistánu Saparmyrat Nijazov a postupně vytvořil politický systém téměř absolutní centralizace moci ve vlastních rukou spojený s kultem osobnosti. Nový režim tak musel od počátku definovat svou politickou ideologii k ospravedlnění a vysvětlení vlastní existence.

Ze všech států bývalého Sovětského svazu se ideologický aspekt stal nejdůležitějším právě v Turkmenistánu a je specifický i ve středoasijských poměrech. Státní ideologie, která podporuje mocenské složky, je zde zřejmě nejvíce propracována a spolu s absolutní kontrolou nad médii vytváří celek, který si vyžaduje zvláštní pozornost a důkladnější analýzu.

Když byla v roce 1991 vyhlášena samostatnost Turkmenistánu, jednalo se o první samostatný státní útvar v dějinách Turkmenů. Podobně jako v ostatních středoasijských republikách, které se ocitly před podobným úkolem hledání státní identity, se Turkmenistán a jeho president obrátil k historickému vývoji, který měl prokázat existenci státní identity Turkmenů, a tím i oprávněnost jejich zařazení ve svém prostoru. Tato snaha dosáhla svého vrcholu v knize Ruhnama, „sepsané“ presidentem, která je podrobněji analyzována níže.

Tzv. „turkmenský model rozvoje“

Kromě historického aspektu Saparmyrat Nijazov převzal i nacionalistickou a vlasteneckou rétoriku od postupně likvidovaných opozičních skupin a přidal do ní ještě specifičnost turkmenského národa a turkmenského modelu rozvoje (tzv. türkmençilik), který se velmi podobá podobné koncepci vzniklé v Osmanské říši (tzv. türkčülük).

„Turkmenský model rozvoje“, jak jej definuje stávající president země, byl zpočátku zaměřen především na postupnost a pomalost přechodu od sovětského státního systému k další vývojové etapě země, přičemž hlavní roli v tomto období by měl převzít stát. Další etapou se měl stát demokratický stát – tento cíl byl definován v turkmenské ústavě z roku 1992. Demokratické směřování však bylo podmíněno právě specifikami turkmenského vývoje, která nepřipouštěla rychlý přechod k demokratickým institucím. Postupně došlo k odklonu od tohoto „demokratického směru“ a hlavním cílem se stala idea presidenta o perspektivní „beztřídní společnosti zcela nového typu ve spravedlivém, právním státě všeobecného dobrodiní, ve kterém bude vše podřízeno rozkvětu člověka.“

Demokratické hodnoty byly pozastaveny redakcí programu „10 let stability Turkmenistánu“, která byla schválena v referendu spolu s prodloužením pravomocí presidenta do roku 2002. Na tento program navázal v prosinci 1999 na zasedání Halk maslahaty předložený nový koncept rozvoje „21. století – zlatý věk Turkmenů“ (XXI Asyr – Turkmenyň Altyn Asyr). Zároveň s tím byly pravomoci presidenta prodlouženy na neohraničené období, čímž se demokratizace odložila na neurčito a specifičnost turkmenského modelu byla postavena do popředí.

Jako „nutná podmínka normální existence a garance stability v přechodném období“ byla vytvořena silná presidentská moc a pro zvýraznění jejího symbolického i faktického významu bylo presidentovi Nijazovovi schváleno nové příjmení Türkmenbašy.

V ideologické rovině byla tato koncentrace moci zdůvodněna jako garance jednoty Turkmenů s presidentem postaveným nad klany.

„Bez kořenů není dřevo a bez základů není budova. V posledních staletích naší tragické historie se nehojily rány, které nám přinesl osud. Náš lid byl rozdroben na části, jeho hlava byla oddělena od těla. Proto strom jeho [národa] života nekvetl, budova státu se nestavěla a šťastné cesty šly okolo něho [národa]. Plemena šla svými cestami na různé strany a každý žil a přemýšlel podle sebe. Proto nebyla možnost postavit jednotný stát.

Proto jsem pracoval dnem i nocí jen abych uviděl Tebe, můj lide, šťastným, sebevědomým pro zítřek, hrdým a nepotřebujícím žádnou pomoc. Nakonec se nám pod znamením Alláha přece jen podařilo vystavět Nezávislý stát. Děkuji Bohu, že na nás poslal misijní úkol vyhlásit Neutrální stát.“

Ve skutečnosti pod jménem turkmenský národ myslí president především část tekkinského kmenového svazu Achal, ze kterého Türkmenbašy pochází a který se stal jeho hlavní oporou po jmenování do nejvyšší funkce v zemi v roce 1985.

 

 

 

Ideologie a kultu osobnosti v praxi

Nelze v krátkém článku postihnout celou šíři ideologických projevů, která v současném Turkmenistánu existuje. Omezíme se proto pouze na některé nejvíce viditelné rysy tohoto fenoménu.

Jazyková politika

Podobně jako v mnoha dalších republikách bývalého Sovětského svazu, byla i zde snaha přejít co nejrychleji od universální ruštiny k národnímu jazyku. Turkmenština velmi záhy přešla na latinku místo azbuky. Podobný vývoj však zaznamenaly i další země – například Uzbekistán nebo Ázerbajdžán. V Turkmenistánu však brzy došlo k jazykové diskriminaci a faktickému vyloučení všech ruských kádrů ze života. V červnu roku 2000 vydal Türkmenbašy příkaz, že všichni státní úředníci, lékaři a učitelé musejí povinně přejít na turkmenštinu.

Hromadné sdělovací prostředky

Média se logicky stala hlavním nástrojem zprostředkování ideologie v zemi i navenek. Televize existuje pouze státní a její program se skládá většinou z ukázek turkmenské přírody, architektury, folklóru (národní tance apod.). Zpravodajské relace jsou plné událostí ze života presidenta. Program televize začíná modlitbou za presidenta a přísahou věrnosti. Po celou dobu vysílání se v rohu obrazovky objevuje malá zlatá silueta „Vůdce“ (Serdára). Povoleno je i zahraniční satelitní vysílání, nabídka je však omezována na několik většinou zábavných programů turecké, arabské nebo ruské produkce. Navíc zpravodajské pořady na těchto stanicích jsou přerušovány turkmenskými zprávami.

Televize však zůstává hlavním mediálním prostředkem propagandy, protože tištěná média jsou málo dostupná. Existuje několik turkmenských periodik a také jedny noviny v ruštině. Všechny na své titulní stránce povinně obsahují fotografie Turkmenbašyho, přísahu věrnosti Türkmenbašymu a další symbolické atributy nového Turkmenistánu a jeho presidenta.

Architektura Ašgabatu

Hlavní město Turkmenistánu se postupně stalo nejviditelnějším projevem metaforického vyjádření turkmenské státní ideologie a kultu osobnosti.

Samotné centrum Ašgabatu tvoří symbolická věž, zasvěcená neutralitě Turkmenistánu, vyhlášené OSN v roce 1995. Tvarem má připomínat trojnožku, na které podle současné místní folkloristiky Turkmeni tradičně připravovali své pokrmy. Kult osobnosti je zde představen zlatou sochou presidenta s roztaženýma rukama vpřed do budoucnosti, která se otáčí za Sluncem.

Pod touto stavbou je jeden z nejvýznamnějších symbolických výjevů turkmenských dějin a osobně presidentova životopisu. Centrem je postava býka, který symbolicky nese na svých rozích Zemi. Část planety je jakoby rozbitá a z ní vyrůstá postava ženy, která na svých rukou nese malého zlatého chlapečka. Celý výjev symbolizuje zemětřesení v Ašgabatu v roce 1948, při kterém zahynula větší část Nijazovovy rodiny (umírající postava ženy – matka budoucího presidenta Gurbansolat Edže), ze které se zachránil pouze malý Saparmurat.

I další budovy a monumenty Ašgabatu mají svou výraznou symboliku, která připomíná turkmenské staré i nové dějiny, folklór. Po celém městě jsou rozesety nesčetné památníky a billboardy s usmívajícím se presidentem, často doprovázené citáty z Ruhnámy, hesly a výroky presidenta. Mimo Ašgabat existují sochy Türkmenbašyho prakticky v každé větší vesnici, nehledě už na samotné názvy vesnic, kolchozů, které nesou jméno prvního presidenta země. Vrcholem architektury kultu osobnosti za Ašgabatem je architektonický komplex v rodné vesnici Nijazova Gypdžak, asi 20 km na západ od Ašgabatu, zahrnující monument Türkmenbašyho otci a matce, kteří se rovněž stávají součástí tohoto kultu, a také mramorová kolonáda se zlatou sochou presidenta a zlatou plaketou, připomínající odchod otce Atamyrata do války.

Ruhnama

V roce 2001 byla předána turkmenskému národu tzv. „svatá kniha“, morální kodex turkmenského národa, sepsaný samotným presidentem – Ruhnama (doslovný překlad „Duchovní kniha“). Halk maslahaty, který mezitím přijal návrh na prohlášení Türkmenbašyho Prorokem, text této knihy jednomyslně schválil. Její definitivní podoba byla představena koncem roku 2001 a na jaře 2002 byly publikovány i oficiální překlady do ruského, anglického, tureckého, arabského i japonského jazyka.

Kniha si klade za cíl stát se zdrojem duchovního a morálního poučení turkmenského národa. Výsledek je jistou kombinací myšlenek, která hledá své základy v Koránu, komunistických brožurách, turkmenských tradicích a historii. Je zde představeno i základní uspořádání nového turkmenského státu (s. 254-266).

Koncepčně je kniha rozdělena na pět částí, celek však nepůsobí nijak systematicky. Některé myšlenky se mnohokrát opakují, což má u čtenářů vést k utvrzení určitých tezí (historická úloha turkmenského národa a jeho dnešním místě na zemi). Charakteristická je častá neurčitost – např. neexistuje konkretizace pojmu „Zlaté století“ Turkmenů.

Nejvýznamnější teze Ruhnamy

Turkmenská historie. Čtenář se zde může dovědět o údajné historické tradici turkmenského národa, která je stará až 5000 let. Jako nejstarší předek Turkmenů byl stanoven Oguz chán a v mytologii je jeho příchod stanoven přibližně do 3. tisíciletí př. n. l., přičemž však nejsou uvedeny argumenty, které by tento fakt podpořily. Toto tvrzení se přesto stává nezpochybnitelným dogmatem.

Turkmeni se podle knihy od počátku svých dějin stali spoluzakladateli asi sedmdesáti velkých dynastií – vč. Parthské říše rodu Arsakovců (2. století př. n. l.), Seldžuckého státu (11.-12. století), dynastii Ghazznovců (10.-11. století), Safíjovců (15.-18.století v Íránu), Osmanců (13.-20. století) nebo Qádžárovců (18.-20. století v Íránu). U každé z dynastií je vyjmenována stručná charakteristika (s. 209-242) a také přehled panovníků a rodokmenů těchto tzv. „turkmenských“ dynastií ve středověku (s. 109-142). Z těchto dynastií jsou za nejvýznamnější považování Seldžukové, se kterými je spojen první „Zlatý věk Turkmenů“.

Naopak velmi negativní hodnocení se objevuje při zmínkách o období po ruské okupaci do roku 1991. Oficiálně deklarovaným symbolem turkmenského porobení se stalo Geok Depe, tedy místo, kde byl v roce 1881 zlomen odpor turkmenských kmenů (zde se myslí především kmen Achal-Tekke), což bylo podtrženo i vystavěním mešity Saparmyrata Hodži, která byla prohlášena za Mekku Turkmenů.

Turkmenské tradice a proroci. V textu se mnohokrát opěvuje krása turkmenských tradičních výrobků (koberce, šperky, hudební nástroje), ale i tradiční mírový duch Turkmenů. Velmi často text pracuje s turkmenskými příslovími, ve kterých jsou hledány kořeny některých tezí Ruhnamy. Podobně často se idealizují i krásy turkmenské země. V celém díle jsou hojně citovány úryvky z turkmenských legend, především od čtyř hlavních turkmenských Proroků: Oguz chána (spojen s existencí státu), Gorkut Aty (symbol solidarity), Göröglyho (symbol státnosti – proroctví o „Zlatém věku Turkmenů a jeho vůdci Saparmyratovi“) a Magtymkuliho (jednota a síla). Jsou využívány i tradiční „orientální“ symboly – 1001 převratných událostí v historii Turkmenistánu.

Současný Turkmenistán. Podle Türkmenbašyho a jeho Ruhnamy je turkmenský stát historickým dovršením turkmenských dynastií, determinován třemi aspekty:

Garaşsyzlyk – nezávislost;

Baky Bitaraplyk - věčná neutralita;

Türkmeniň Ruhnamasi - Ruhnama Turkmenů.

První dva elementy jsou zdůrazněny jako podmínka ekonomického a materiálního rozvoje země, zatímco Ruhnama má sloužit především poznání duchovního bohatství. Nezávislost a věčná neutralita jsou také nejčastěji používanými slovními spojeními v projevech, oslavných knihách nebo v heslech na ulicích nebo podél cest v Turkmenistánu.

Všechny tři výše uvedené aspekty potom směřují zemi do 21. století, které by se mělo stát „Zlatým věkem Turkmenů“ (XXI Asyr – Türkmenyň Altyn Asyr), což je další z často používaných hesel. Tomuto faktoru se věnuje především pátá, poslední, část knihy. Popsáno je i současné politické zřízení turkmenského státu (ústavní systém, funkce presidenta a dalších státních orgánů).

Ruhnama se stala propagandistickou směsí hesel a tezí, která má ideologicky utvrdit vedoucí postavení presidenta Türkmenbašyho. Výkladem této knihy se již dnes zabývají zvláštní předměty na všech stupních škol, jsou organizovány soutěže v přednesu částí Ruhnamy, jednotlivá hesla se často objevují v citátech turkmenských periodik a jednotlivá témata knihy se objevují ve všech aspektech politické propagandy v zemi.

Závěr

Důraz současné turkmenské ideologie tak lze shrnout do těchto bodů:

Etatismus. Role státu při transformaci ke „spravedlivému uspořádání“ s důrazem na výraznou roli hlavy státu jako „Otce národa“ – tj. faktický kult osobnosti.

Nacionalismus. Oficiálně prohlašovaná podpora turkmenských tradic, zavádění turkmenštiny na všechny vzdělávací a administrativní stupně a s tím související podpory türkmenčiliku (turkmenství), které spočívá v propagandě specifičnosti turkmenského národa.

Archaizace. Souvisí s nacionalismem a úspěšným zaváděním tradičních mocenských struktur Turkmenů – rady (na tomto principu je založen institut Halk maslahaty nebo Rada stařešinů). S tím souvisí i „turkmenizace“ společnosti a tlak na vytěsňování neturkmenských složek obyvatelstva ze státní správy, školství a dalších oblastí, případně snaha o asimilaci jiných národnostních skupin.

Jednota. Zde se paradoxně jedná o proklamovanou snahu o rozbití archetypizované struktury turkmenské kmenové společnosti (ve skutečnosti se však tato archetypizace prohlubuje).

Výlučnost. Podpora výlučného specifického modelu turkmenského státu.

Je zřejmé, že izolovanost turkmenského režimu, relativně malý zájem světa o dění v této zemi, nadále prohlubuje kult osobnosti a tzv. turkmenskou ideologickou cestu. Reflexe obyvatelstva vůči této propagandě je sice dosud relativně nedůvěřivá, ale postupně začíná dorůstat generace studentů, kteří vyrostli již v nezávislém Turkmenistánu s celým jeho ideologickým aparátem a slabými vazbami na vnější svět. Nová generace tak může současný skepticismus vůči Türkmenbašymu a jeho bizarní ideologii změnit. Bude záležet v tomto směru i na vnitřním vývoji země a na případném nástupci na turkmenském „trůnu“, který pravděpodobně nebude mít takové charisma a kult jako současný „chán Türkmenbašy“.

 

Příloha : Vývoj kultu osobnosti v Turkmenistánu

Prosinec 1985

Jmenování Saparmyrata Nijazova prvním tajemníkem komunistické strany Turkmenistánu.

1986-1989

Čistka ve státním aparátu.

Leden 1990

Zvolení Nijazova předsedou Nejvyššího Sovětu Turkmenské SSR.

Říjen 1990

Zvolení Nijazova presidentem republiky.

Prosinec 1991

Zákon o ochraně cti a důstojnosti presidenta.

Duben 1992

Vyhlášení kultu osobnosti Saparmyrata Nijazova.

Květen 1992

Schválení nové ústavy.

Červen 1992

Presidentské volby. Nijazov byl znovu zvolen presidentem.

Červenec 1992

Odvolání opozičních ministrů z vlády. První vlna emigrace elit.

Říjen 1993

Halk maslahaty přiznal Nijazovovi čestné příjmení Türkmenbašy (Otec Turkmenů).

Leden 1994

Referendum o prodloužení pravomocí presidenta do roku 2002 a zrušení voleb v roce 1997.

Duben 1994

Zavedení každodenní přísahy věrnosti presidentovi.

Červen 1996

Mešita Saparmyrata Hodži v Geok Depe byla vyhlášena Mekkou Turkmenů.

1996-1999

Snaha hledat mezi předky Türkmenbašyho Proroka Muhammada, později Alexandra Velikého.

Prosinec 1999

Volby do parlamentu. Halk maslahaty jmenoval presidenta Nijazova doživotním presidentem Turkmenistánu.

Březen 2001-leden 2002

Nová čistka ve státním aparátu, někteří významní státní představitelé (Boris Šichmuradov, Nurmuhammet Chanamov, Chudajberdy Orazov) oznámili přechod do opozice.

Květen 2001

Celosvětová humanitární asociace Turkmenů navrhla udělit presidentovi Türkmenbašymu čestný přídomek Beýik (Veliký).

Květen 2001

Tiskový mluvčí presidenta Kakamurat Ballyjev a novinář Odejev navrhli prohlásit Türkmenbašyho Prorokem v souvislosti s vydáním svaté knihy Ruhnama.

Duben 2002

Schválen zákon o vojenských hodnostech, který zavedl pro presidenta funkcí maršála turkmenské armády.

Červenec 2002

Zavedeny nové názvy měsíců roku, které připomínají presidenta a historii – Türkmenbašy, Baydak (vlajka), Nowrúz (nový rok), Gurbansoltan (matka Türkmenbašyho), Magtymkuli (básník), Oguz (jedná z významných „turkmenských“ dynastií), Gorkut (jeden z významných hrdinů turkmenské historie), Alp Arslan (seldžucký sultán), Ruhnama, Garašsyzlyk (nezávislost), Sanjar (seldžucký sultán), Bitaraplyk (neutralita).

Říjen 2002

Neúspěšný pokus o atentát na presidenta. Kořeny atentátu jsou nejasné. Pokračování již více jak rok trvajících čistek ve státním aparátu.